Již pátý podzimní prodloužený víkend trávila část členů Zababova na mezinárodním setkání v Rossweinu. Účast na tomto setkání se prakticky stala běžnou součástí naší zábavy.
Začněme lehkou statistikou:
- velikost haly: cca 1.000 m2
- provozní období: 1990 – 94
- celková délka kolejiště modulů: 425,5 m (přepočteno měřítkem a zrychlením modelového času je to úctyhodných 204 km ve skutečnosti)
- z toho moduly členů klubu Zababov: cca 100 m, v přepočtu cca 50 km
- celkový počet účastníků setkání: po celou dobu setkání 82 + nespočet jednodenních návštěvníků a hostů
Příjezd do Rossweinu modelově i reálně.
Tři a půl dne uběhlo jako voda. Než jsme se rozkoukali, už jsme zase balili. A takhle rychlé budou i následující postřehy — stručně, jasně, výstižně. (A komu se to bude zdát strohé, krátké, nic neříkající, nechť zasedne ke klávesnici a své postřehy napíše.)
Provoz probíhal podle grafikonu, nedocházelo k žádným zpožděním. Jízdní řády byly k mání jak pro náš zababovský úsek, tak i pro zahraničí. Probíhala čilá nákladní i osobní doprava. Nákladní listy neustále mizely z dispečerského stanoviště. Občas došly i náklady, a tak bylo potřeba improvizovat.
V Rumburku bylo občas pár horkých chvilek, zejména tehdy, když se výpravcování ujala místo Petra mladá krev – Kristýna s Mikuldou. Ti občas vymýšleli vlastní jízdní řády. Tím se některé vlaky ztratily, ale za pár hodin se zase nenadále objevily. Překvapení a naštvaní strojvedoucí si je totiž vymohli :- ). A tak podle plánu jezdily vlaky do Německa, Svoru a Bělé a odtud pokračovaly dále po trati. Oba mladí výpravčí se rychle sehráli a poté skvěle nahradili Petra, který se zašíval (byl na stáži) ve Svoru.
V Bělé panoval relativní klid. Chvílemi mohla vypravovat vlaky i čtyřnohá slečna výpravčí, chvílemi Petr nevěděl, kde mu hlava stojí, ale vše zvládnul. Petr totiž není typický mužský — tady zvládá dělat i tři věci najednou (možná i víc ).
Z Bělé pokračovaly vlaky do Polska a do Rumburku.
Ve Výpravčicích bylo občas hodně narváno, ale výpravčí si vždy poradili — často testovali, co snese kopec. Kopec, byl pro všechny zajímavou zkušeností. Rád ho každý testoval. S postrkem všichni dojeli do cíle, nedocházelo k žádným dopravním karambolům. Ani na dvoukolejce se díky zodpovědnosti výpravčích a pozorných strojvedoucích nikdo nesrazil. To vše vypovídá o skvělé přípravě, za kterou patří všem pracujícím velký dík.
Svor voněl novotou a jeho výpravčí měl plné ruce práce s výpravou vlaků do Výpravčic nebo Rumburka a do Kamenického Šenova a Nového Oldřichova. I zde byla k vidění spousta nového. Zejména otevírací domek zaujal nejednoho návštěvníka.
Sobotní večer patřil prvnímu veřejnému výjezdu Brejlovce.
A co říci na závěr? Možná pár postřehů z debatních kroužků: někteří si stěžují, že sem jezdí kvůli tomu, aby si zajezdili, ale k němu se vůbec nedostanou. Občas panuje i nuda. Někteří sem přijedou s nádražím a hned se ho rádi zbaví. Někteří si vybírají jen „záživné“ jízdní řády, na ostatní pak zbydou „pouze“ ty ostatní. Modulový čas byl pomalý, byly zbytečné prostoje, např. v pátek se za celý den vyjel pouze jeden zababovský provozní den..
Je čas na popovídání, je čas na zábavu, na volné jízdy. Většinou si všichni spokojeně hrají, zodpovědně plní úkoly strojvedoucích i výpravčích. Panuje pohoda i velká únava. Pro některé je velkým otazníkem, zda stojí tak náročná stavba za pár hodin jezdění. Byť je to super, pohoda, zábava.
Všem účastníkům i organizátorům celé akce patří velký dík.