Sobota
Rokytnice kvůli své délce nezačíná ve všední den večer, jako jiná setkání, ale v sobotu odpoledne. Ráno pro mě přijíždí Petr Šimral, jedeme do Sokolova na otročinu — nošení modulů do vozíku. Po slabé hodince máme naloženo a vyrážíme směr východ. Tentokrát nepřijíždíme jako poslední, takže se na naše strategicky rozmístěné moduly nemusí čekat. Po rychlém přivítání s ostatními nosíme moduly do haly. Nepřezutí je předávají přezutým, ti je na vozíčcích nebo v rukou odnášejí do haly, v hale jsou na zemi lístečky s přibližným umístěním stanic, všechno jde jak na drátkách. K večeru už je většina layoutu postavena, já jdu spát brzo, spal jsem na dnešek poněkud málo.
Neděle
Dokončujeme layout, zapojujeme DCC a ostatní elektrické rozvody. V Michalovcích ve smyčce se objevily záhadné předměty spojené trubkou, vypadá to jako plynové hořáky. Michal se tváří záhadně a tak přestáváme pracovat, dokud nám nevysvětlí, co to je. Chvilku se hrabe v bednách a vytahuje cedulku s názvem stanice a za chvíli… držák na hodiny. Z vodovodních trubek. Tenhle přežije i zemětřesení. Telefony máme opět dvojího typu – hlavní trať je na AUT, lokálky v okolí Rennsteigu jsou spojeny telefony MB s ústřednou TÚ11 v Rennsteigu. Po zapojení DCC je vybrána jedna lokomotiva, aby projela celý layout. Po úspěšném projetí se začnou čistit koleje. (Nemělo by to být obráceně?) Petr Zvolský mě žádá, ať mu pomůžu zapojit Újezd. Všechno je na pohled správně, ale nic nefunguje. Nápovědu mám na telefonu, zkouším tohle a tu ono, restartovat apod. a najednou zjistím, že Dirk je pod stanicí a přepojuje dráty. Po nějaké době se s Dirkem konečně domluvíme, co vlastně uděláme. Odpojujeme jeden modul zpětného hlášení a digitální ovládání se rozbíhá. Nefungují čtyři výhybky, ale aspoň se dá křižovat. Uf.
Odpoledne spouštíme provoz, objevuje se zádrhel s hodinami – jdou jenom jedny. Problém je vyřešen a tak spouštíme čas, teď už doopravdy.
Nesloužím v žádné stanici, ale jezdím, a tak si prohlížím celý layout. Všichni se teprve seznamují s grafikonem, ale nikde nejsou vážnější komplikace. Rozpis služeb máme poprvé napsaný na tabuli, každý se může napsat do stanice, kde majitel souhlasí s obměnou personálu. A jako na skutečné dráze se střídáme v 6 a 18 hodin modelového času. V těchto chvílích se také zastavuje čas, aby si rotující výpravčí stačili přeběhnout.
Objevují se problémy s DCC — některé mašiny občas nereagují na nějaký povel — nepřepnou směr (takže fíra vypadá jako blbec, co neumí přepnout přepínač) a nebo třeba nezastaví. Večer se toho ujímají němečtí kolegové a zkracují vodiče X3, zřizují další větev atd. Další dny už DCC funguje normálně.
377.0 zápasí se soupravou pater, mají velký jízdní odpor a mašina špatnou adhezi. Tomáš navrhuje vyměnit patra za dřeváky, Petr mu připomíná, že se dřeváky často rozpojují. Tomáš tvrdí, že to není pravda a dostává od Petra kartáč, za to, že si nic nepamatuje.
Večer po konci provozu je společné sezení a řešení připomínek. Německým kolegům se překládá přes angličtinu do němčiny a naopak, trvá to docela dlouho. Sezení jsou každý den po skončení provozu.
 |
 |
 |
Pondělí
Ráno začínáme čistit koleje a do toho se poněkud nelogicky spouští čas. Spouštění času je tedy odvoláno, až dočistíme koleje.
Sloužím v Michalovcích, je tu poměrně dost práce, vlaky zde přepřahají, mašiny obracejí na vlaky zpátky, navíc je tato skrytá stanice se smyčkou zapojena dost netypicky jako průjezdná. Protože máme málo lidí, jsou některé vlaky odřeklé, ovšem já nějak nemám podle čeho zjistit, které to jsou. Máme totiž na zkoušku systém barevných sešitových jízdních řádů. Bílé jedou vždy, žluté jedou jen tehdy, seženeme‑li personál, červené jedou na zvláštní rozkaz a růžové jsou v péči stanice, která si zajistí personál sama. Ovšem který vlak je „bílý” a který „žlutý” jsem se neměl z čeho dozvědět. Takže když se mi nedostavil fíra, vlak jsem považoval za odřeknutý. Přechody mašin z vlaku na vlak jsou náročné, vlaky se mi navalí všechny najednou, fírové taky nic nevědí, maximálně na mě ukážou sešiťák (lepší než nic). Asi třikrát se u každého vlaku ujišťuji, jestli jsem ho poslal správně se správnou mašinou. Vlaky odjíždí ode mne se zpožděním, za což si odpoledne vysloužím od Petra kartáč. Kdopak ho dostane zítra?
Úterý
Strojvedoucích je málo, Zorka stále vyvolává, ať jdou volní strojvedoucí jezdit. Odpoledne přijíždí první posila — Míra Kouba a je mu okamžitě přidělen vlak, ještě než si to stačil celé prohlédnout. Večer přijíždí Josey s celou rodinou a všichni jdou okamžitě jezdit. Lidí je málo.
Středa
Změna na rozpisu služeb. Už se nepíšeme na 6‑18 a 18‑6 modelového času, ale na 9‑13, 14‑18 a 19‑22 skutečného času. Je to tak lepší, včera to vyšlo tak pitomě, že jsme se střídali hodinu modelového času před večeří a před koncem provozu. Sloužím v Hartmannsdorfu, stanice je provozně pěkná, má nádherná DDR vjezdová i odjezdová návěstidla dokonce s funkčním žlutým pruhem. Jsem jako hlavní výpravčí, Matthias si dělá posun a vychází to akorát, nenudíme se, ani nejsou hektické chvíle. Kvůli zpožděním se různě překládají křižování, zpravidla si to přeložím k sobě.
Čtvrtek
Ve středu v podvečer přijíždějí polští kolegové a ihned začínají stavět svou traťovou větev. Před čtvrtečním obědem zapojují svou část a provoz plynule bez přerušení začíná přecházet i na ni. Do té doby vlaky do Polska končily v Bělé a jeden vlak nocoval na zastávce Tetín.
Petrovi přibyla druhá cedulka s nápisem „Pozor, kouše”.
Pátek
Layoutem se prohnal vůz Kabinetu bezpečnosti práce s pěti doprovodnými vozy a párovkou v čele. Strojvedoucí a kontrolor v jedné osobě projel celý layout, zastavil se v každé stanici, u každého výpravčího zjišťoval, zda je schopný služby a zda nepil alkohol. V jedné nejmenované stanici si nějak nerozuměli, pan kontrolor mluvil o alkoholu, tak dostal od výpravčího napít a jel dál.
Vlaky jezdí dost včas, zpoždění nepřekračuje deset minut. Asi už známe GVD nazpaměť. Sloužím opět v Hartmannsdorfu, Jochen mi do notebooku nainstaloval RgZm, německý program na nabízení vlaků. Nabízím přes něj vlaky do Svoru. Program je velice šikovný, zrychluje to komunikaci, přeci jen to telefonování trvá dlouho. Bohužel wifi v hale občas vypadne a tak občas musíme přejít zpátky na telefon. Docela mě to otravuje, na program jsem si zvykl rychle.
Strojvedoucích je dostatek, přišlo dost návštěv, ale objevil se starý problém — neznalí strojvedoucí, někteří ani pořádně nevidí na moduly, přesto jezdí samostatně.
Večer se náhle na zdi u vchodu objevuje záhadný papír s ještě záhadnějším textem — Rokytnická výzva. Píše se v ní několik věcí, mimo jiné to, že máme být slušní, jinak celkem obecné fráze. Kdo tento text sepsal, se však nedozvídáme. Podepsáno je pod tím několik členů, někteří jsou dokonce podepsáni někým jiným. Tento text vzbudil mnoho vášní a rozproudil mnoho debat a vypadá to, že to jen tak neskončí.
Dnes si kartáč od Petra vysloužil Míra Kouba, nechal si zavalit Michalovce vlaky.
Večer se všichni scházíme v „bazénku” ve školní hale, kde je připraveno pohoštění, Petr Novotný a Pavel Bureš slaví narozeniny, dohromady jim je 90 let.
Sobota
Poslední provozní den. Jsem docela rád, že už je poslední, přeci jenom týden je moc. Hlava už odmítá zpracovávat přečtená čísla a tak dělám docela dost chyb. To samé dělají i ostatní, únava je znát. Sloužím ve Světlé a zápasím s tamějším zabezpečovacím zařízením. Nedá se tu přehodit jedna výhybka samostatně, což je při posunu dost opruz.
Neděle
Hned po snídani se začíná balit, do oběda je sbaleno, a hned po obědě nakládáme věci do auta. Nakládání do auta poněkud komplikuje dešťová přeháňka, ale brzy polevuje, takže nakládáme, loučíme se, nasedáme a odjíždíme. Moduly necháváme v Praze. Díky tomu odpadá v Sokolově zdlouhavé vynášení modulů do druhého patra.
Rokytnice 2014 je za námi.
Mikulda (PMik 190)
Zde ještě nějaké fotky lidí, co se na tom všem podíleli…
… a zde pár momentek z moduliště.