Zákupy 2013 – Tomáš Tyll

DeváTTé Zákupy a TTři zákupská zasTTavení

zasTTavení první – grafikon a layouTT aneb chvála TTichého bláznovsTTví

Jak je poučeným známo a laikům tajemno, na setkáních jezdí vlaky podle GVD, neboli grafikonu vlakové dopravy, a to v síti drah určené krajinnou výsečí čiliže layoutem neboli modulištěm. S klidným svědomím můžeme přirovnat grafikon a layout k panovačným a věčně rozhádaným božstvům, jejichž stvoření je provázeno mnohými obětinami, obřady, tajuplnou konspirací a podivnými rituály, zkrátka a dobře něčím mezi zakládáním zednářské lóže a zasedáním správní rady význačné drážní společnosti.

Grafikon a layout jsou nejdůležitějšími okolnostmi, které určují podobu setkání, a jejich význam je zřejmý už tím, jaké vášně planou při tvorbě obou těchto pilířů, s nimiž úspěch setkání a spokojenost účastníků stojí a padají.

Věc přitom začíná dosti nenápadně, jen letmo prohozenou poznámkou mezi členstvem, totiž jak to letos postavíme a budeme jezdit?

Odpověď je dlouho nejasná, neboť layout vzniká pomalu a těžce, základní síť je nakonec vytvořena buď ve výčepu některé z restaurací, v níž se nachází průnik docházkových a dojezdových vzdáleností nejagilnějších účastníků, nebo v kuchyni člena, jehož drahá choť se při pohledu na sbírku individuí, která se pod jejím krovem sešla vášnivě řešíc už čtvrtou hodinu nepřetržitě jí naprosto cizí, malicherné a dětinské problémy a obtíže, utěšuje myšlenkou, že ten její by také mohl chodit denně pít do hospody nebo propadnout nezvladatelné hráčské vášni. I letošní layout v tom nebyl výjimkou, neboť jeho základ vznikl v jedné z restaurací nacházející se v atrakčním obvodu Prahy – Wilsonova nádraží a v kuchyni knížete Nebuželského.

Návrh sítě bývá nakreslen obyčejnou propisovačkou na kusu linkovaného papíru1 a po stvoření dán e-mailem v plen užšímu kroužku, při tom doznává velmi podstatných změn a v mnoha částech úplných přepracování.

Vzdor chaosu, zmatku a dohadům nad GVD a layoutem časem pro jejich tvorbu vykrystalizovala určitá pravidla, byť je umíme na současné úrovni poznání popsat pouze s dosti značnou mírou nepřesnosti, neboť základní výzkum těchto závažných společenských fenoménů, jimž jsou ve svém důsledku podřízeny a ovlivněny několikrát do roka životy desítek až stovek lidí včetně žen, starců a nevinných dětí, dosud nebyl na řádné vědecké úrovni ani zahájen. Přesto jsou už nyní známa tato prvotní tvrdá sociologická zjištění a fakta:

Požadavky účastníků setkání jsou důrazné, principiální a naprosto zásadní, avšak úplně a zcela protichůdné.
Návrh sítě se rodí v době, kdy ještě není žádný z modulů závazně přihlášen, což vede k nevyhnutelnému závěru, že „letos asi teda jezdit nebudeme”.
Layout z přihlášených modulů je nesestavitelný.
Je-li layout sestavitelný, nelze na něm bez porušení základních fyzikálních, natož dopravních principů sestavit rozumný grafikon.
Lze-li sestavit nakonec layout a jakýs takýs grafikon, nevejde se obvykle layout do haly bez porušení jejích nosných konstrukcí svislých či horizontálních.
Vejde-li se layout dovnitř bez porušení statiky haly, nelze na něj napasovat žádnou legendu.
Lze-li napasovat legendu, nelze sestavit rozumný grafikon a následuje návrat do bodu 1.

Mistr layoutář v mihotavém světle obrazovky svého počítače za dlouhých odpolední a ještě delších večerů a bezesných nocí sestavuje z přihlášených modulů layout. Zpravidla těsně před dokončením celé sestavy se ukáže platným pravidlo číslo 5, přičemž layoutářově práci tiše přihlížející grafikonista okamžitým „No to ani náhodou!” zamítá jeho vcelku pochopitelné požadavky na vyřazení důležitých stanic z layoutu, protože „Ajaksimyslíte, žesedotýhalytedamámevejít?”. Následuje drsná rozepře, která ústí ve vzájemnou reziganci obou na dosavadní funkce, kteréžto rezigance však se stejnou důsledností nejsou přijaty. I nezbývá mistru layoutáři než s temným a výhružným bručením opět sednout za počítač a rozehrát pohyb modulů na ploše obrazovky.

Přesto, překonávajíce všechny jen dosud naznačené obtíže a zanedbávajíce vlastní povolání, studium, kamarády, domácí zvířectvo a rodinu, grafikonista s layoutářem v potu tváře popřou ve vzájemné spolupráci problém řešení neřešitelného a vytvoří první návrh layoutu, který s ulehčením, že je alespoň v základu hotovo, a s radostí, že se přece jen povedlo, a tudíž s nepatrnou obavou, že by snad byl odmítnut, zasílají v hluboké popůlnoční době k posouzení členstvu.

Návrh je pak obvykle již v brzkých ranních hodinách brutálně smeten ze stolu a zcela likvidován naprosto neuskutečnitelnými návrhy a více či méně neuctivými poznámkami a dotazy na vedení rychlíků po lokálních tratích, obraty souprav složitým posunem ve stanicích bez výpravčího, požadavky na dlouhé soupravy v krátkých stanicích a naopak, na míjení vlaků v jednokolejném traťovém úseku, na současné křižování a předjíždění alespoň tří vlaků v dopravně o dvou kolejích, z nichž toliko jedna je dopravní, na dlouhé a složité manipulační vlaky jedoucí rovnoběžně s rychlíky, na pestrou nákladní dopravu a jednoduchou, případně vůbec žádnou manipulaci ve stanicích a tak dále a podobně až do nekonečna ad libitum.

Grafikonista se chytá za hlavu, propadá depresím a podává výpovědi ze Zababova a žádost o ukončení členství v zaměstnání (oboje je bryskně odmítnuto, neboť „kdo by nám to na příště kreslil”), čelí žádostem o rozluku od stolu a lože ze strany své zákonné choti a prohlašuje, že už nikdy.

Layoutář setrvává zatvrzele na svém původním návhru: „Předělávat vám to teda nebudu!”

Po dvou třech dnech grafikonistovy deprese pominou a do světa se rozletí nový návrh. S ním jsou všichni v zásadě spokojeni, nicméně čtvrtého dne grafikonista usoudí, že uspokojení, pochval a souhlasů bylo dost, návrh ke zděšení členstva prohlašuje za zcela špatný, tudíž nepoužitelný, ruší jej od samého počátku a vypracovává další návrh.

Pátého dne layoutář hlásí, že účastník s důležitou stanicí odříká účast. „Nepřijímá se, omlouvá jen smrt nebo infekční choroba, tak ať bedny přivezou dědicové nebo okresní hygienik, už je přihlášenej, já to už taky měnit nebudu!” dí v odpověď temně grafikonista a noří ze zpět do svých čar.

Tento algoritmus se nejméně dvakrát opakuje.

Přihlášených účastníků se na konci druhé či třetí repetice zmocňuje panika, slabší povahy se v depresi pokoušejí odhlásit moduly a převést v zaměstnání a rodině termín dovolené, silnější kupují milimetrový papír a brousí tužku, největší drsňáci o tom pak obsáhle diskutují. V okamžiku, kdy se některým podaří přehlásit dovolenou a zdá se, že setkání nebude, grafikonista zahltí v neuvěřitelné kadenci mejly účastníků nákresnými jízdními řády všech tratí, sešiťáky, sestavami turnusů, oběhů souprav a lokomotiv včetně výchozích postavení týchž. Členstvo nestíhá číst a vznášet námitky, jednomyslně zaslané s úlevou schvaluje. Grafikonista je nespokojen a rád by vypracoval další návrh, v tom mu však zabrání uvědomělí členové bezprávnou, ale účinnou pohrůžkou, že v takovém případě mu vypijí všechny jeho zásoby piva na setkání a nedají mu ani loknout.

Nakonec je GVD se všemi svými pomůckami vytištěn, ve stanicích vyvěšen, turnusy, obraty a sestavy souprav připraveny, štítky s výchozími polohami distribuovány a sešiťáky rozdány a čeká se jen na zahájení první sessiony, kdy nastane klasikem geniálně zachycený okamžik, v němž „když platí jízdní řád, platí zákony lidské, platí zákony boží, platí zákony vesmíru, platí všechno, co má platit. Jízdní řád je víc než evangelium, víc než Homér, víc než celý Kant. Jízdní řád je nejdokonalejší výron lidského ducha.2” Grafikonista se zahájení provozu účastní aktivně tím, že vyčká odjezdu prvního vlaku z výchozí stanice, otevře si pivo a zasmušile dumá, kde se objeví v provozu první chyba sestavy jízdního řádu a jestli to dřív poznají účastníci nebo on.

zasTTavení druhé – layouTT a jeho sTTavba (když „V počátku sTTvořil Bůh nebe a zemi”)3

Na počátku bylo slovo, a tímto evangeliem pro Zababováka je předpis S1: postup vybalování a organizace stavby layoutu včetně svých příloh (zejména přílohy Schienenputzungsystematik). Stavba layoutu je po každé malým zázrakem a potvrzením toho, že z ničeho může být vše, stačí jen nadšení – a několik objemných automobilů velmi reálného materiálu.

První účastníky setkání vítala i letos zákupská hala svou rozlehlou, pustou prostorou, člověk měl opojný pocit pionýra dobývajícího pláně severoamerického středozápadu. Než s každou přibývající čtvrthodinou do příjezdové hodiny (čl. I/1 předpisu S1) ozval se halas a vítání dalšího nadšence praštěného modulovou kolejnicí, chodba byla zase o něco těsnější, hala o něco plnější, a nepřetržitý proud stěhovacích part, při němž se dveře nestačily zavírat, vléval materiál v dalších, četných a stále více objemnějších vlnách na plochu pro moduliště, aby pod ostřížím zrakem organizátora vybalování byl stěhovací partou (čl. II/4) distribuován k jednotlivým shromažďovacím bodům (čl. II/6 a II/7) v hale.

Těsně před příjezdovou hodinou intenzita stěhování dosáhla vrcholu. Přístupová chodba i hala připomínala skladiště den před zanedbanou inventarizací, na ploše haly vršily se moduly, nohy, bedny, nářaďové a vercajkové kufříky, kabely, krabice, zásuvky, šteláže a šuplíky se spojovacím materiálem, stolky, židle, stoličky a opěrátka a vzácnost nejkřehčí – přepravní kufříky, přepravky, obaly a bedničky nejrůznějšího provedení a zajištění s vozidly. Z některých míst začala stoupat omamná vůně a dým kalafuny, pájecích past, cínu a spálené izolace, ozval se trhaný sykot řezané balicí fólie. Mezi tím vším projížděli co aristokraté technologicky vyspělejší členové s vozíky, rúdly, nábytkovými kolečky a jinou drobnou stěhovací mechanizací.

Účastníci, jejichž materiál byl šťastně dopraven na shromažďovací body v hale ať už silou svalů nebo na plošině stěhovací pomůcky, i letos vytvářeli více či méně nesourodé skupinky a sdělovali si poslední novinky od té doby, co se neviděli. Tato idylka byla však brzy přerušena vědomím povinnosti stavět: při pohledu na objem nesestaveného materiálu nejednomu bleskla hlavou myšlenka, že než tohle postavíme, budeme balit k odjezdu.

Leč první stanice (obvykle středobod layoutu, tedy Rumburk) byla s milimetrovou přesností ustavena (čl. II/16) a z na první pohled nepřehledné změti materiálu se zdvíhaly první a pak další a další moduly (čl. I/10 písm. a) + čl. II/14) a z výchozích bodů staveb traťových větví (čl. II/14/1) se nové úseky trati rozbíhaly simultánně po hale. Mocným impulsem byla blesková stavba čepované dvoukolejky, která postupovala tak rychle, že někteří ani nestačili odklízet své dosud do layoutu nesestavené moduly z trasy její stavby.

Stavěcí party (čl.II/17) úporně postupovaly vpřed a nezastavila je ani odletovaná kolejnice, ani zkřížený modul, vše bylo podřízeno jedinému cíli – postavit layout na nohy co nejdříve.

Když se zdařila stavba mechanické části layoutu, nastal čas DCC mágů a telefonistů (části II. čl. 18 a články 20 – 24 části III.) Protože všichni tentokrát dbali pokynů koordinátora stavby a zapojení DCC a pravidel čl. 18, nedošlo ke zničení žádného spaxu při zapojování X3, jejím oživování a propojování s X1. Pravidlo je jednoduché a budiž znovu zde připomenuto: zatímco kabely X1 se zapojují mezi moduly již při mechanické montáži, elektrovýzbroj X3 a propojení X1 s X3 se zapojuje pouze a výhradně až na výslovný pokyn koordinátora zapojení DCC. Žel, přes jednoduchost tohoto pravidla se např. na letošním kokavském setkání podobného úspěchu dosáhnout nepodařilo a spaxy, hrdinně vzdorujíce zkratům a nesprávnému předčasnému zapojení nakonec vzdaly svůj marný boj s fyzikálními zákony a v počtu celkem tří kusů proměnily se v organizovanou hromádku nepotřebného elektronického haraburdí.

Intermezzo dostavby skryté stanice Michalovce v průběhu noční směny bylo popsáno již v jiné reportáži, zde jen konstatujme, že šlo o výjimku potvrzující pravidlo „na setkání výlučně s hotovým modulem”, že vše dobře dopadlo a že šlo o skutečný letovací, pájecí a drátovací koncert – a to v dur, protože to byla fakt tvrdá rachota.

Služba strojní a vozová roznesla vozy, kolejnice byly vyčištěny, zkušební jízda vykonána: layout byl konečně zhmotněn a slovo, které bylo na počátku, stalo se skutkem: „Čas běží/Uhr läuft!”

zasTTavení TTřeTTí – cukrovarské přepravy aneb Břicháček by TTedy čuměl: Mauři v cukrováře

Hlavní vážný dolnocetenského cukrovaru a rafinerie cukerní pan Jindřich Fuchs byl rozpálen zlostí až do běla, nemohl ani pořádně dýchat, natož potáhnout svou viržinku a němým svědkem jeho rozzuření byla jen překousnutá jantarová špička v popelníčku na kancelářském stole a vzdalující se bouře na schodech:

„Mauři! Ty za-tra-ce-ný Mauři! Takovou paseku mi nadělají v cukrováře! M-n-ě! Takovou hromadu! Na splavech! Na řepný koleji! Ho-va-da! Řízkovou zatarasej! Krucilaudonhýmldonrvetrkrucajstýrknelement, čertsatanahelvete je vem!”

Příčinou velmi nevalného rozpoložení páně vážného bylo sedm vozů s řepou ve splavech, pomačkaných, vykolejených a na boku, zkrátka v hromadě. Pan Fuchs rázoval přes plac kolem vápenky ke správní budově a své bezmoci ulevoval sakrováním, až se okna třásla:

„A já vůl jim ubytování to nejlepší a já obrvůl jim nechám vyvařovat fazole, kukuřici, čilipapričky, tortillas de la grande a co já vím co ještě! Já trouba jim trpím ty jejich siesty, merendy a večír co večír fiestu! A to je furt la fabrika buena singuéna, a teď tohle! Plně kvalifikovaný dělníci z největšího kubánskýho cukrovaru, to tak. Že prej družba. Túúdle! Kvalifikovaný na chlast, přefiknout každou sukni v atrakčním obvodu, no to voni jó. Ale dodržovat předpis, no to voni né, na to mi kašlou. A náš rum jim nejede, že prej to je vobarvená šlichta z brambor, vohrnuj nos, a jestli nevochutnám ten jejich fajnovej, jamajskej, bílej. Copak sem ňáká primadona xa-kru?!”

Pan hlavní vážný vrazil do kanceláře vedoucího kádrového oddělení: „A žádný těbuch, Franci, vodteďka vopravdu čest práci: Tady to máš, já ti to dávno řikal: neber tyhle brigádníky, neber tyhle nevyzkoušený brigádníky, prostě tydle neber: jenže to je marný, to je na nic, to je prostě strašný, poniváč žádnej mě tu neposlouchá. Tak ty brigády nenabízej a běž se podívat, na splavech je to jak po náletu: vozy na řepný koleji pod elfou rozházený, čtyři překlopený na bok, tři vykolejený, žlaby zatarasený, na řízkový krecht na řípu až do prvního patra a Mauři se mi ještě posmívaj buenas díjas, seňore major balanca, fyklópnik de rotacijón dnes tady máme? Já je roztrhnu jak hady, dvůr jim bude malej, ty se zastavěj až v Hamburku. No co se asi tak stalo?!: furt mu dával posunovač volnou a přiblížit a dyš koncák začal dávat dobrá, dobrá, tak voni nezastavili a jeli furt. Idioti. Že prej dobrá je dobrá a že nevěděli, že mají zastavit. Co je v tý škole učej?! Vozy pomuchlaný jak voskovej papír, Mauři zatracený, tohle budem heverovat a vodklízet dva dni! To mám po štyriadevadesáti letech zastavit poprvý v kampani cukrovar?! Teď, když jsem to všechno dal sakra dohromady? Kontingentní vozy nejsou, popučoval jsem si je až v rajchu, lidi nejsou, takže plán kontingentních přeprav mi po nocích sepisuje mladej Jungwirth, s dráhou abych to vyjednal sám, bilance připravil a teď tu zkejsnem? Ne! Ne! Nikdy! Hlavy maurský skopový, jankovatý, prokristapána a všechny svatý, co s tim mám dělat?! Slibovali ste mi překladatele, a kde je? Německy jsem se naučil za první okupace, rusky za druhý – a žádný co to řikám, tak ať si pro mě přídou, mně už je to jedno – ale španělsky, to se teda učit nebudu! To je furt samý done, seňore, patrone, la siesta fiesta habla es espaňol, a já jsem z toho celej tumpachovej, chlapi z nádvorní party se tomu jen smějou, že prej proč se neučím hindustánsky, když tou řečí mluví vosum set miliónů lidí na světě! Copak sem Marko Pólo? Sem Maurům pro srandu králíkům, když se s nima nedomluvím! Takže, kde je xakru ten naslibovanej překladatel, satanahelvete?! Kdy příde? A příde vůbec? Co to bude zač? Nebude to zase nějakej blbec a neumětel, nějaká kádrová rezerva z vokresu? No, co nic neřikáš a jen se blbě uculuješ, kde teda herr-got! a sa-kra! je ten tvůj translátor?”

Zpoza kádrové registratury, s příchodem Maurů ihned přezděné na casa cadriculum mortis, se tiše, pevně, malinko rozhořčeně a vyčítavě a nepatrně rozkošnicky ozvalo: „Zde.” Pan Fuchs se s poslední hláskou, jen nepatrně prodlouženým libounce mezi rty vydechnutým „e” otočil, oněměl a strnul: Ač v uměnách výtvarných nevzdělán, takhle musela ve skutečnosti z moře vystoupit Boticceliho Venuše, když se zrodila z příbojové pěny, tak a nejinak musela vypadat nejkrásnější z Grácií, tohle a nikdo jiný musel být opravdový model Vermeerových obrazů. Všechny tyhle výtvarné vjemy se ovšem slily panu hlavnímu vážnému do jediného slova, které, ještě dosoptívaje vztekem, po předlouhé vteřině zabručel v ústrety vlně zářivého úsměvu a stisku malé, pevné a neuvěřitelně hebké ruky: „Kusanec!” „Těší mě, Růžičková!” opětovala staccatem nejlíbeznější ústa, jaká vyjma retů své zákonné choti pan hlavní vážný dosud byl spatřil.
„Vaše překladatelka, pane hlavní vážný! Ale pan inženýr Franc říkal, že mám být přidělena panu Fuchsovi, a Vy jste Kusanec?”
„Totiž promiňte, jméno mé je Fuchs, Fuchs Jindřich, hlavní vážný”, pomalu a v lehkém transu ze sebe soukal pan Fuchs.
„Aha, děkuji. Nuže, pane hlavní vážný, prosím, připravte mi plány přeprav, kolejové schéma cukrovaru, seznam brigádníků už mám, kdo je jejich partafíra? Podívejte, nemohu Vám radit, jsem jen překladatelka, ale předpokládám správně, že je chcete všechny nasadit na okamžité vyložení poškozených vozů, pak pákou a podložením pražci a přes dvě kladky odsunete vykolejené vozy z profilu řízkové koleje, tím si ji uvolníme, řepná zatím zůstane neprůjezdná, nezbude, než řepné vozy přistavovat na objízdnou a řepu z nich zatím ručně skládat přes hranu splavu, takže po vyložení a odklizení poškozených vozů z profilu řízkové Maury rozdělíme na dvě party, jedna začne vykládat vozy z objízdné, druhá likvidovat hromadu, no, dopolední separáty s vyrovnávkovými a řízkovými vozy už nestihneme, ale Mochov instradujeme odpoledním manipulačním vlakem, a co se nevejde do normy zátěže ve stoupání z Kokavy, to v ní odvěsí a ponechají dalšímu manipulačnímu vlaku, slovenské vyrovnávky pojedou až zítra, takže požádáme výpravčího, aby polovinu vozů nám poslal k deponii na vlečku pískovny do Drnova, druhou zatím odstavíme u nás na výtopenské koleji, a vyrovnávky do Skovického obvodu via Rumburk odešleme výjimečně přestavovacím vlakem. Svoláte Maury, totiž pardon, kubánské soudruhy, abych mohla překládat Vaše instrukce? Za deset minut jsem na place, jen se připravím.”
Pan Fuchs je polkl a němě přikývl.
Když zapadly dveře, dosedl na židli a vrátila se mu tím částečně i řeč:
– „Co to je, tohleto? Komanduje mě jak pětiletýho kluka!” –
– „No jo, ale komanduje tě správně, nebos to chtěl dělat jinak?” odtušil inženýr Franc.
– „Chtěl nechtěl, komanduje mě!” plácl se do stehen svýma velkýma rukama pan Fuchs a zamyslel se:
– „Jak to, že tomu tak rozumí?”
– „Ty to nevíš?” rozesmál se inženýr Franc, „ její táta byl starej Růžička, kosteleckej Růžička, přece.” – „Ten kosteleckej Růžička, Pepa Růžička, hlavní vážnej kosteleckýho cukrovaru?” na sucho se ptal pan Fuchs.
– „No jó, von, vopravdu ten kosteleckej Růžička, jak přece uměl zařvat na place tak silně, že báby přes ulici v konzumu rozbryndávaly mlíko a z Jiřic posílaly ženské k závodnímu výboru deputace, že jim budí děti,” definitivně potvrdil totožnost pan inženýr Franc.
– „No uvidíme. Já jdu na plac, sehnat to do houfu”, zvedl se pan Fuchs.
– „Takže máš překladatele”, ujišťoval se pan inženýr Franc.
– „To se ještě uvidí”, narazil si čepici víc do čela hlavní vážný pan Fuchs.
– „Uvidí?” zastavil ho nakročeného mezi dveřmi pan inženýr Franc.
– „Jo”, uzavřel pan Fuchs a povzdychl si spíš už pro sebe: „Každým pádem ráce je to extrovní, Franci”, a zavřel za sebou dveře.

Mauři se k prvnímu tlumočení Lucie Růžičkové loudali pomalu, líně a neochotně a pranic nedbali energické gestikulace pana Fuchse, takže trvalo dobrých čtvrt hodiny, než se neuspořádaný shluk pracantů ponejvíce s rukama v kapsách, s čepicemi frajersky do týla nebo na stranu a se silnými krátkými cigaretami v koutku úst nebo za uchem sešel přede dveřmi správní budovy.

Pan Fuchs rezignovaně a už mlčky se prodral ke vstupním dveřím a stoupl si na poslední schod: „Maňána, wartn zí bite, in ajn monet es gibt dolmečerin hír”, čemuž se dav začal postupně, jak se jím šířil španělský překlad z němčiny, zvědavě pochechtávat.

Pobavené úsměvy přetrhlo energické otevření dveří, prásknutí křídla o veřej a dva kroky doprovázené popleskáním jezdeckého bičíku o vysokou botu. „K Vašim službám, pane hlavní vážný!” prořízl jasný alt obláčky dýmu nad hlavami Maurů. „Jsem připravena, můžete začít!”

Pan Fuchs si odkašlal, narazil si čepici víc do čela, koutkem oka přehlédl jezdecký úbor své překladatelky a docela tiše začal:
„Soudruzi, správa našeho cukrovaru…”
„-Víc nahlas, prosím!” syklo mu za zády.
„Správa našeho cukrovaru potřebuje…”
„-Víc nahlas, důrazněji, velmi prosím!” zasyklo mu naléhavěji zpoza ramene.
Pan hlavní vážný Fuchs se zakabonil, sepnul ruce, až mu klouby zapraštěly a rozhodl se: Tak ty si děvenko myslíš, že to neuřvu jako tvůj táta?
„Soudruzi”, zadunělo to nádvořím a Mauři poprvé poplašeně vzhlédli, „správa našeho cukrovaru Vás prosí, abyste jí pomohli v rámci svého družebního závazku odstranit nehodu, která se dnes ráno stala na řízkové a řepné koleji.”

Lucie naposledy uhodila bičíkem o lýtko své pravé nohy, mírně se rozkročila a dala si ruce v bok, takže Maurům v prvních řadách mohly vypadnout oči z důlků nad dokonalým střihem jejího jezdeckého saka a zakřičela z plných plic nad hlavy před ní postávajících postav s rukama v kapsách:

„Kompaňéros, tak ten dnešní průser na řízkový a řepný koleji, tu příšernou hromadu, kterou jste vyrobili, ale okamžitě, rozumíte okamžitě, odstraníte!”

„Soudruzi”, zvýšil nevědomky pan Fuchs hlas, aby navázal na tříštivou ozvěnu Luciina překladu, „je třeba nejprve a co nejdříve, abyste všichni vyložili zbylou řípu z poškozených a převrácených vozů na řepné koleji a rozdělili se na dvě skupiny s tím, že jedna pod mým vedením, které prosím abyste respektovali, začne pomocí kladek a podložených trámů nakolejovat vozy, druhá začne vykládat řepu ručně z vozů na objízdné koleji do splavu, tu má na starosti pan Kouba. A prosím Vás, a to velmi, dodržujte disciplínu a řiďte se pokyny, které dostanete.”

„Takže pánové, za prvé, rozdělujeme Vás na dvě čety. První má na povel tady pan Fuchs, druhou šéf nádvorní party tady pan Kouba. Ti, co stojej nalevo ode mě, jsou první četa – nakolejování vozů! Ty, který stojej napravo, jsou druhá četa – vykládání řepy! Šéfové part Vám ukážou a řeknou co a jak, já Vám to přeložím. A pohyb, pohyb, pohněte se, pan Fuchs Vám to nebude říkat dvakrát!”

Pan Fuchs se nevěřícně díval na rychle se utvořivší dvě skupiny Maurů: „Soudruzi, děkuji Vám, dáme se tedy hned do práce.”

„Pánové, nekoukejte tady, nestůjte a okamžitě k elfě. A pohyb!” zařvala nad hlavy Maurů Lucie. Pak se obrátila na pan Fuchse, usmála se a tiše pronesla: „Mohl by mi pan Kouba přivést mého koně?”

„Koně?” užasl pan Fuchs. „Jakýho koně, copak vy tady máte koně, proboha? To tady budete cvičit španělskou školu?”

„Ano, já tady mám koně. Orina, svého Orina, uvázala jsem ho u vápenky”, odpovídala rychle Lucie do dusotu bagančat odcházejících Maurů, „nejsem nijak vysoká, jsem žena, za chvíli by si ze mě nic nedělali, ze sedla to bude úplně jinak. ”

„No servus kaiser”, povzdychl si pan Fuchs, „tady se dneska dějou věci. Pane Kouba, jsou tak laskav a přivedou tady slečně překladatelce jejího komoně”, a dodal už s mírně šibalským úsměvem, „zdá se, že nastupuje kavalerie, a to tryskem.”

„Ano, kavalerie,” vyšvihla se Lucie Orinovi do sedla: „také Vy jste přece za republiky u dragounů sloužil, říkal mi tatínek.”

Mauři se nestačili divit: sotva se chtěli opřít o lopatu nebo si jednu zapálit, už se nádvořím cukrovaru nesl rázný příkaz, který je pobízel do další práce. A že si ta překladatelka nebrala servítky, protože takhle drsně k nim pan Fuchs dosud nemluvil. Možná, že by si na tu ženskou troufli, ale takhle, když se postavila v sedle, vypadalo to chvílemi, jako kdyby vedla do útoku jezdeckou brigádu.

Ředitel Břicháček stál u okna, kouřil lacinou smrdutou partyzánku, v ruce otáček sklínku za sklínkou s vodkou a pozoroval celé odpoledne se směsicí podivení a stále rostoucí žádostivosti jezdkyni, která velela Maurům, jako když bičem mrská. Několikrát přešel od okna ke dveřím a zase se nerozhodně vrátil, chvílemi se prohrabával hromadou papírů na stole, dvakrát vyhnal z kanceláře svou sekretářku paní Pivoňkovou „Copaksoudružkonevidítekolikmámještědůležitéstranicképráce?!”, ale ze všeho nejdéle postával u okna a civěl na plac a na place na Lucii. Když už měl v sobě přes půl láhve vodky, dohnilo v něm rozhodnutí. Nalil si nový, tentokrát 150gramový stakan, upil, chvíli ještě okouněl u okna a pak se konečně odhodlal: hodil do sebe zbytek vodky, popotáhl si gatě přes přetékající břich, rukou si přehladil přehazovačku přes svou mastnou pleš a vyrazil po schodech dolů.

Lucie přeložila poslední příkazy pana Fuchse, otočila koně a zamířila s ním zpět ke správní budově. Když seskočila ze sedla, někdo za ní zafuněl, a než se stačila otočit, poplácal jí těsně pod lemem jejího jezdeckého saka!

Lucie vytáhla bičík z holínky, v otočce se napřáhla a – uviděla zrudlého a funícího Břicháčka: v ten okamžik ji popadl příšerný vztek, švihla bičíkem dvakrát Břicháčka přes jeho pařátu a zařvala: „ A gdě tvoj palitíčeskij rukavadítěl, taváryšč?!”

Tohle Břicháčka, už tak dost zmoženého alkoholem, úplně dorazilo, podlomila se pod ním kolena a sykaje bolestí, upadl do blátíčka na dvoře a jen nesrozumitelně v šoku něco blekotal.

Lucie nad ním chvilku postávala s rukou napřaženou k další ráně, pak si upravila sako, přejela si ze zvyku bičíkem své nádherné lýtko, vyšvihla se zpátky do sedla a odcválala zpět k elfě a Maurům, kam jí naproti spěchal pan Fuchs.

„No servus kaiser, Lucie, co jste to provedla, to bude průšvih, takhle zmydlit Břicháčka na place za bílýho dne”, neskrýval své obavy pan Fuchs, „ta svině komunistická se Vám pomstí.”

„Myslím, že máte stále dobrý zrak”, opáčila Lucie sarkasticky, „nějaká svině se skutečně támhle opodál válí v blátě, ale určitě uznáte sám, že takhle by žádný řádný soudruh neporušoval, nota bene v pracovní době, zásady a pravidla socialistického soužití.”

„Vy už mluvíte jak ten mladej Jungwirth,” zašklebil se docela potěšeně pan Fuchs a zapaloval si viržinku, „ale nevím, jestli Vám tahle právnická sofistika vod Břicháčka vodpomůže.”

„Právnická sofistika asi ne, ale zmínka jeho zákonné choti o tom, že honí mladý holky po place, asi ano, protože co vím, tak ta by mu jich na rozdíl ode mě naložila na hřbet nepočítaně.”

„No tak Adélka je metr, to jó”, připustil pan Fuchs, „ta si ho srovná. Koukejte, už se zved a jde zpátky do kanclu, sotva se vleče. Ten je zdělanej, cifix. Ani se nevohlíd. Uvidíme, třeba to zaspí a zejtra, než zase bude mít odpolední vopici, zapomene.”

„Jestli zapomene, ráda mu to dosvědčím”, zasmála se Lucie a lišácky mrkla na pana Fuchse, který se zádumčivostí pomyslil na nerozvážnost mladé generace.

„Nějak se s tím nakolejováním loudají”, naklonila se Lucie přes Orinovu hlavu k panu Fuchsovi, „půjdete velet, abych Vám překládala?”

„Jo”, narazil si čepici navyklým pohybem víc do čela pan Fuchs a pohladil Orina po nose, který mu na oplátku zastříhal ušima a začal očichávat kapsu, kde měl svá viržinka, „jdem.”

II.

Řiditel Břicháček vyspával svou opici přes půldruhého dne, takže když se probral pozítří z mrákot, po hromadě nebylo ani památky. V první chvíli si nebyl jist, jestli se mu to všechno nezdálo, ale dva šrámy na ruce a úhledná zpráva „o likvidaci mimořádné události na koleji řízkové a řepné”, kterou mu brzy ráno nechal na stůl položit pan hlavní vážný Jindřich Fuchs, jej navrátily do skutečnosti.

Břicháček s těžkou hlavou listoval zprávou a naléval si ranní stakan, aby si vyčistil zuby. Pech, to je sakra pech, taková pěkná soudružka a paktuje se s tim Fuchsem a kdoví jestli ne s tim mladym Jungwirthem. Budu ji řešit, já ji budu řešit, svolám aktýv. Porozveselen touto pěknou myšlenkou, začal si ji hýčkat, nalil si další stakan a kolébavě přistoupil k oknu, odhrnul zažloutlou záclonu a skelně se zahleděl na řepný plac. Chvíli bloumal bezcílně zrakem po nádvoří cukrovaru, lhostejně přehlédl partu Maurů, kteří najednou přidali do kroku. To ho zaujalo, náhle mu do obrazu vstoupili ti tři: šli vedle sebe, rázovali a zjevně měli dobrou náladu. Jungwirth, Růžičková, Fuchs.

Lucii jako by někdo dýchl do zad, rychle přeložila Maurům pokyn pana Fuchse, pak otočila hlavu a podívala se do oken v patře správní budovy: Břicháček zachytil její pohled. Lucie naklonila hlavu k panu Fuchsovi a proti svému zvyku řekla docela tiše. „Zase na mě čumí.” Pan Fuchs ani nemrkl, potáhl ze své špičky a pronesl: „No tak mu ukážeme, kdo je na place pánem a kdo může, co říkáte, Lucie, a vy, mladej?” Lucie se nadýchla, najednou chytla oba své společníky kolem pasu, krátce pohodila svou ofinou a docela vesele oběma řekla: „A proč ne?” Pan Fuchs i Jungwirth letmo mrkli na Lucii a něžně, uznale, vděčně a téměř současně ji plácli po zadku. Lucie potěšeně vyjekla, srovnala krok, obrátila se ke správní budově, pustila se pasu pana Fuchse a s širokým úsměvem vyplázla do patra na Břicháčka jazyk a udělala na něj dlouhý nos. Pak podruhé srovnala krok se svými společníky, objala je kolem pasu a oni ji a vtiskla každému z nich na tvář rozpustilou pusu.

Břicháček za oknem vytřeštil oči, hrábl po láhvi na stole, dorazil ji na ex, ztěžka se zhroutil do ředitelského fotelu, zvrátil hlavu do dlaně, krknul si a ve vteřině usnul. Prázdná láhev mu vypadla z ruky a pomalu se koulela pod stůl. Její cinknutí zaniklo ve štěkotu dyšny cukrovarské zálohy, která sunula na řepnou kolej další kaloun vozů pod elfu.

…



1	ačkoli je to neuvěřitelné, skutečně bývá užito těchto primitivních, neváhejme říci prehistorických a anachronických pomůcek, nákres je samozřejmě v další fázi zdigitalizován
2	Čapek, Karel: R.U.R., in: Karel Čapek, Sebrané spisy, svazek 7, Československý spisovatel, Praha 1992, str. 138
3	Starý zákon, Gen I,1, cit. dle vydání kralického, 1613