Postřehy z Rumburku a přilehlých oblastí
Když jsme zahájili první provozní den, tak po dvou hodinách modelového času jsem měl myšlenku jedinou: „Je to v háji. Není to zvládnutelné, depo vyžaduje strašně mnoho času, vlaky se valí i v mrtvých časech. Všechno manipuluje i když nemáme žádné kurzové vozy, neustojíme to, nejde to omezit (oběhy jsou provázané mezi sebou), bude to ještě větší průser jako v roce 2010. Není to připravené, jezdí to jak si chce, jenom Němci jsou jako vždy strojově přesní.“
Od třetího dne se to začalo zlepšovat, výrazně pomohli i profíci Michal Kubásek a Mirda Kouba. Nakonec to šlo, stačilo jen málo úprav. V osobní dopravě již neřešíme, co kam přechází, ale jen Motorák, Motorák s Balmama, Patra, Spěšňák. V mašinách: oběh 377.0_TT, 377.0_JJ, Brejlovec na osobák, Sergej nebo 555.0 na náklad. Není-li vhodný typ lokomotivy, dá se vždy Brejlovec. Po odstavení parní trakce to bylo ještě jednodušší. Nákladní doprava se upravit nedala, ale nebyl to až takový problém. Pouze jsme dva dny nepřistavili místní zátěž. Pátý den bych si dovolil tvrdit, že situace byla bez problémů pod kontrolou. Dokonce natolik, že po té, co David schoval pytel s náhradními podvozky od Brejlovců, jsem mu nabízel místo hlavního výpravčího s tím, že mu udělám signalistu a dozorce depa. Moc mě mrzí, že se mi ho nepodařilo přesvědčit.
Kapacita Rumburku se opět projevila. Jen asi třikrát jsem nemohl vzít vlak do stanice, protože pro něj nebyla kolej. A i když jsem jej odmítl, tak třeba kolej byla, ale počítal jsem s ní pro jiný vlak, který bylo potřeba zmanipulovat dříve.
Dále se spíše negativně projevil tlak na včasné zpracování vlaků výpravčími. Když jsem se ale se naučil kontrolovat si polohu vlaku pohledem, výrazně se zkrátilo obsazení zhlaví vlaky, které byly třeba teprve ve Studenci. A troufnu si tvrdit, že Rumburkem projelo 80% toho, co projet mohlo.
Děkuji všem strojvedoucím a neobslužnému personálu v okolí Rumburku, že disciplinovaně stáli na druhé straně stanice než obslužný kolektiv. A ti, kteří na to na chvilku zapomněli, se nechali rychle a bez problémů vykázat a i vyhovění žádosti o ztišení bývalo okamžité (uznávám, že při mém běhání kolem stanice museli mít kolegové strach, že je porazím nebo pokoušu).
Na jeden provozní den jsem si byl odpočinout ve Svoru. To byla krása. Přijmout, přijmout, nabídnout, nabídnout, přeházet výhybky a to vše jednou za dlouhou chvíli. Jak jsem se těšil na manipulák. Udělal jsem celý posun, připravil si vozy i pro protijedoucí manipulák, zavezl si na správné místo i vozy pro Mochovskou strelu a stejně už jsem se za 40 minut dloubal v nose. Ale jako odpočinek od dvou a půl dne v Rumburku to nemělo chybu.
Petr Šimral