Cukr vývozní čili Exportzucker
(pocta hrabalovská)
Hlavní vážný cukrovaru, pan Jindřich Fuchs, učiniv úspěšný pokus přehodit si nohu přes nohu, melancholicky zadíval se za tichého skřípění vrutů z rozlézající se židle oknem na řepnou skládku cukrovaru, ale pak přeostřil na odraz tvářičky své fakturantky, Zuzanky, který nad tělem mrtvé mouchy ještě z předloňské kampaně v rohu špalety vytvářel s prvními vločkami padajícími na hromady řepy obraz v pravdě surrealistický, uvelebil se, přičemž skřípění židle zesílilo, zapálil si viržinku a stručně byl pravil:
„Jó, to bylo tenkrát, ve dvaašedesátým, za karibský krize, kdy jen taktak a Rusák nám poručil ládovat kvéry, když Břicháček jako velkej soudruh a řiditel cukrovaru, a on tedy byl soudruh ředitel cukrovaru národní podnik, i když to předtím byl jen výpomocnej dělník na splavě, prodal zadarmo šest vagónů kubesů, jinak export I.a kvalita, do Říše, což byl nejskvělejší počin jeho řiditelský kariéry, páč jím byl katapultován do výšin krajskýho vedení své rodné partaje, kde se etábloval tak úspěšně, že se nakonec stal rozhodnutím strany doktorem, na což byl přenáramně pyšnej, ale nebejt těch exportních kubesů, možná by do nynějška se upíjel pomalu, ale zato systematicky a jistě k cirrhosní smrti v řiditelně cukrovaru, a to je smrt strašlivá, ta si Vás nehledá, ale drží pod chřtánem a nepustí, jak žárlivá hysterická ženská, dokud Vás nepoloží v měkkým oparu lacinýho alkoholu do hrobu za zvuků pochodu Padlých revolucionářů, štkaní vaší vdovy, polosirot a vélmi, pamatujou si, Jungwirth, vélmi špatně utajovaných úsměvů soudruhů, co se třásli na vaši židli, páč a ponivač jest komunikace vnitrodruhová rodu homo, o kterým teda já už si dávno nemyslím, že by byl sapiens a ještě sapiens k tomu, to nejdůležitější, co nás potkalo od doby, kdy nám byla dána vedle posunků a máchání klackem i řeč, a to je dle mýho nejskromnějšího úsudku i dar i prokletí a dědičnej hřích v jednom jak trojjediná podstata boží, jenže Břicháčkovi jako straníkovi a vulgárnímu materialistovi na bázi brožur stranickýho vzdělávání tyhle metafyzický věci nemohly nejen nic říct, ale ani přijít na lihovinou podepřenou mysl, takže když vytáčel na svém řiditelském telefonním aparátě vzor Brusel, což byl druhý zdroj jeho pýchy a potěchy, neboť se do těch elegantních tvarů sluchátka a číselníku doslova zamiloval, nulou meziměsto, nemohl jej Pánbu varovat a střežit a byl tak dán volný průchod nejslavnější objednávce cukrovaru v poválečné době, protože s předválečným exportem se chuďoučký příštipkaření v rámci tábora míru, socialismu a vzájemné hospodářské pomoci nedalo srovnat, teda na tuny možná, ale už nikdy asi nebudou chodit telegramy od firmy John Wayne and Sons, Duxford, Marylebone Street, ze Spojenýho království Velký Británie a Severního Irska, kteřížto importéři pro obvod Anglie a jižního Walesu dvakrát ročně objednávali kubesy, a to celý dva vozy, pane Jungwirth, celý dva vozy, žádná umrněná kusová zásilka, se kterou je víc papírování než obchodu, i když, pamatujou si, malej kšeft je taky kšeft a souhrn velkých částek je vždy dán pečlivým součtem mnoha částek malých, a dodávali je co výsadní dvorní dodavatelé též do špajzu Jeho Veličenstva krále Anglie, Walesu, Skotska, Severního Irska a císaře indického, a já to vždycky rád Břicháčkovi připomínal, zdvořile jsem se ptával každého března a října, jestli už přišla z Duxfordu objednávka na kubesy, a Břicháček zuřil a nemohl mi nic; protože jak to myslím jako soudruch !?, a já odpovídal ještě zdvořileji a hlasem medovým, že mám péči o export bílýho zlata vypěstovanýho našimi družstevníky, a rád bych, aby se cukr i z našeho cukrovaru stal cenným zdrojem devíz pro naše znárodněné hospodářství a nikoli jen položkou ve výkazu mrzkého zisku akcionářů, kteří tyli z krve, potu a mozolů zemědělského dělnictva, a nyní po zásluze tvrdou, ale radostnou prací v dolech odčiňují svou dějinnou křivdu, jak nás poučil referent přeci pro ideologickou práci v zemědělství z KáVé na předposledním aktivu; a tak zpíjel se Břicháček do němoty špatnou a lacinou kořalkou v řiditelské sesli, a na žal se mazlil s tím telefonem a obden vedl telefonický diskuse s referentem Koospolu, oddělení II/a – západní Evropa a severoafrické pobřeží, kterej proklínal vteřinu, kdy linka cukrovaru byla napojena na automatickou ústřednu, takže už slečna z pošty nemohla utnout ty strašný a vyčítavý litánie, při kterejch Břicháček prosebně se vpíjel do očí Velkýho maršála, jako by se v nich chtěl utopit, aniž by mu přišlo na mysl, že se dívá na lacinej portrét masovýho vraha na stěně řiditelský kanceláře, kam si jej osobně pověsil v ceremonii téměř byzantinský, áno, tam na to dneska vybledlý místo, kde se vždycky skvěl portrét zakladatele cukrovaru, jenže pro něj to bylo nadlidský, protože přeci stranický sepětí s géniem a vůdcem lidu, i když už byl v částečné nemilosti a tenhle pokus srazit báťušku Chruščovovi nezapomněl, a jeho portrét si teda na zeď nedal, jenže jednoho říjnovýho odpoledne se přehmát a nulu vytočil dvakrát a v ústřednách tichounce zacvakala relé, jedno po druhém a Břicháčkovi se do tuhejch štětiček v uchu neozval soudružskej hlas spojovatelky KáVé strany, nýbrž řízně prušáckej meldung nákladní pokladny v Rajnštajgu, a Břicháčkova mysl, maje půltřetího promile v krvi, najednou zbystřela v panické hrůze, že na KáVé mluvěj německy, to jim na školení neříkali, že se předvojem teď stane německý proletariát, a bleskem v něm se probudila vzpomínka na totálajnzac, kdy jako velitel čety spolu s Technische Nothilfe byl nakomandován na kopání palpostů pro flak v Mohuči, takže nejen že Goethova mutršpráche plynula z jeho rtů jako Rýn přes útes Lorelei, jak nám říkával pan profesor na obchodní akademii, že dorozumění se s cizinou je studenti základem moderního obchodu mezinárodního, učte se mi silným slovesům, bez nich jest porozumění objednávkám jdoucím z velkého trhu německého prakticky nemožno, a v tom měl Zuzanko pravdu, i když vy mi říkáte, že se svou angličtinou se dohovoříte i v Německu, ale já jsem ještě ze starý školy, kdy jazyk Heineův byl jazykem nejšikovnějších optiků, chemiků a strojařů na světě, ale pak zblbých tak, že z války udělali svůj nejdokonalejší obchodní produkt a blickríg, válku snadno a rychle, dodávali do domácností po celé Evropě letecky, zdarma a franko rampa koncernu Herman Göring Werke, a Břicháček, i když nedobrovolně, bylť sice účasten tohoto podniku jen jako podřadná pomocná síla, aby tak bránil tisíciletou říši silou svého krumpáče a svalů, ale něco z toho drilu v něm zůstalo a úctám k autoritě ho nikdo učit nemusil, takže od první chvíle, kdy mu do sluchátka ozval se Rajnštajg, seděl a přesto secvakl sešlapaný podpatky, vypnul hruď a přejel si opasek, a najednou hovořil jak učebnice protektorátní obchodní němčiny „Čech německých obchodním korespondentem a příručím”, lihové páry už netiskly mozek, ale dávaly mu křídla a Břicháček ve skvělých větných periodách a konstrukcích stoupal výš a Ocelový maršál ho sledoval a usmíval se nad tou proměnou a Břicháček už věděl, že právě teď, konečně v týhle chvíli přišel jeho okamžik, kdy konečně ukáže těm ňoumům enteligentským z pézetky, jak se dělá zahraniční obchod a plní povinnosti pětiletého plánu rozvoje a budování národního hospodářství na úseku vývozu cukerních výrobků znárodněného průmyslu, a nic už ho nemohlo zastavit, chrlil ze sebe o překot data instradací a „Jawohl, Herr Kolega!” a „Sofort” byly žulové stupně až na tribunu celostátního aktivu, kde bude dán za vzor a vyznamenám resortním ministrem, leč dříve než stačil se rozšafný nákladní pokladník v Rajnštajgu se vyptat na podrobnosti plateb, už mu to bylo málo, přímo generálním tajemníkem strany za vzornou práci bude vyznamenán a pak a právě tehdy a konečně nastane ta toužebně očekávaná chvíle, kdy se vrátí ještě jednou sem, do cukrováru, aby předal agendu svýmu nástupci a svolá celozávodní plenární aktýv a na něm bude řešit mě, toho drzýho Fuchse, teď uvidíš, zač je kubesů loket a konečně ukáže mně a všem tady ukáže, kdo je na řepným place, totiž v cukrováře pánem, teda předvojem panující dělnický třídy, jenže v tý euforii a extázi zapomněl, že ďábel je skryt v detailech a největší jeho lstí je přesvědčit, že neexistuje, a Břicháček neexistenci ďábla propad dokonale, protože byl vyrazírován a nepřipuštěn osnovami stranickýho vzdělávání, takže celou tu dobu, kdy ředitelnou duněla německá konverzace, Břicháček důrazně artikuloval „Frojndčaftgešénk” ačkoli chtěl dojednat a uzavřít „Frémdngekšeft” a rozšafný pokladník v Rajnšatjgu se nedivil ničemu, protože byl rád za své skladiště a tělo, které mohlo spočinout v úhledné kancelářské sesli a jen občas se připomenout bolavou zarostlou střepinou z ardenské ofenzívy, a tak všechno a všecičko s úslužností a pedanterií německýmu pojetí obchodu vlastní Břicháčkovi potvrdil a podiv, měl-li jaký, že komunisti posílají šest vozů cukru darem, nedával najevo, protože to bylo proti pořádku a disciplíně, ordnunk mus zajn, a Břicháček vyběhl z řiditelny dřív, než ozvěna zaklapnutí sluchátka roztříštila se o veřeje jeho kanceláře, nařídil bleskovou nakládku šesti, pane Jungwirth, šesti, slyšej dobře, Zetek, vyplundroval sklad na týden dopředu, krystal, moučku, kostky, homole a kubesy, 56 beden I.a. prima kvalita kubesů, v celním exportním skladišti div nevytrh starýmu Znamenáčkovi plombovací kleště a ještě k tomu mával kusem papíru víc než fanklí na prvního máje a do zhloupnutí opakoval jako na magnetofonový šlingli ,,já mám na to exportní telefonogram” a přinutil přednostu k mimořádnýmu přestavovacímu vlaku, a tak od tý doby se čtyřicet dva pět set sedmdesát sedmičce říká „Břicháčkovy kubesy”, vlakvedoucí to nechtěl nejdřív vzít, že je to už skoro 200 tun nad normu a jak to do Výpravčic od Dobřejovický odbočky vyjedou, ale přednosta, totiž náčelník, nikdy si na tu indiánskou titulaturu nezvyknu, mu dal na ucho ječícího Břicháčka ve špici alkoholovýho rauše, a tak to přivěsili a jen se mihla návěst konec vlaku za přejezdem cukrovaru Břicháček se zhroutil na kanape a usnul s tím telefonem v náručí a tak ho našel až druhej den odpůldne krajskej referent strany přes zemědělství, aby mu šetrně sdělil, že už došlo hlášení na pézetku z Rajnštajgu, že se to začíná řešit po stranický linii a jakej to bude průser, jestliže nebude držet hubu a krok, respektýve jednotně dodržovat generální linii strany tak, jak mu bude řečena soudruhy z vyšších míst, která už sem vyslala orgány k prošetření celý záležitosti a Břicháček, zsinalej jak smrt, beze slova vyrazil znovu z řiditelský kanceláře, ale už bez ozvěny, ani dveře nezavřel, a už se nikdy nevrátil, zůstal tu po něm jen na dně šuplete ten slavnej telefonogram, každej rok ho překládám na první místo do šanonu s objednávkama, protože, Zuzanko to si zas pamatujte Vy, ordnunk mus zajn i v obchodních záznamech, i když já vím, že mi nevěříte, stejně jako jsme nevěřili my, když jsme otevřeli dveře do přístěnku řiditelny, tam co kdysi byla malá spisovna, a vysypalo se na nás 142 lahví od kořalky, to bylo jako když se veze surovina do kmenárny ve sklárně, na tu ozvěnu koulejícího se skla a odraženou duhu na stěně nezapomenu, stoštyricetdva litry čistýho chlastu, křižovala se paní Horáčková, naše uklízečka, a teď už běžte domů, tu dnešní fakturaci doděláte zejtra, vážní lístky já Vám připravím,”
zamlčel se pan Jindřich Fuchs, hlavní vážný cukrovaru, a připaloval si vyhaslou viržinku, a Zuzanka si tiše balila kabelku a sundavala si kancelářský plášť a když jej věšela do skříně, vzpomněla si, co jí říkal pan Fuchs minule, že anatomii má sice každej, ale u dam se to teda rozhodně líp uplatní, tedy ne že bych Vám vyčítal ten krásnej výstřih, ale pak mi sem couraj chlapi z nádvorní party, vyptávaj se na blbosti a koukaj na Vás jak tele na nový vrata, a nenařizuju Vám fiží až ke krku, ale zkuste někdy tu malou nenápadnou a uhrančivou fintičku neukázat, jen naznačit, jak říkala v KinoRevue, což Vy nemůžete pamatovat, první modelka u Rosenbaumový, Adina Mandlová a rozepínala si halenku na první tři knoflíčky a Zuzanka si lehounce a trochu radostně povzdychla, že už může jít domů a rukou si pročísla svoje mikádo a zarámovala tak svůj nosík a tvář v ohbí lokte a pootočila se na špičce, jen tak, aby na vteřinu se vyrýsoval její profil na prosklených dveřích kanceláře, popadla kabelku, trochu rošťácky a trochu provinile mrkla na pana Fuchse i mladýho Jungwirtha a „já Vám nechám otevřeno, tak zítra” odcházela chodbou ke schodišti, nohu před nohu, tak jako to určitě už tenkrát dělala Adina Mandlová, první modelka u Rosenbaumový, a pohupujíc se v bocích nesoucích všechnu krásu, něhu a tíhu všehomíra, předváděla trochu rošťácky a trochu provinile tu tichou předehru beze slov, tónů a zvuků pro dva páry uznalých a nadšených očí,
„takže mladej, přestaňte zírat do tý chodby jak Váš signalista do zářezu, když čekáte zpožděnou šedesát nula trojku ze Studence,”
potáhl labužnicky pan Fuchs,
„protože Zuzanka už je dobrejch pět minut pryč a pro Vás je to soudružka slečna fakturantka, a pomněte, že by teda utahala i mladšího kocoura než Vás a především, ona je velmi cílevědomou, míří vejš a vysoko, což ke své nynější smůle, ale jinak setrvalýmu životnímu štěstí netuší ani náš technolog, kterej nemůžu říct, že by za ní pálil, ale dvoří se jí opakovaně a naprosto beznadějně, protože Zuzanka má políčíno až na generání ředitelství, a že je chytrá, tedy samozřejmě nikoliv naše, nýbrž papírenskýho průmyslu, a proto je potřeba připravit plán přeprav na zejtra, protože i když to je asi letos naposled, nikdo nesmí říct, že starej Fuchs měl kdy v kampani élend, poněvadž z cukrováru bude papírna, včera s tím na mě přišel referent právě z generálního, a já ho nejdřív hnal až na dvůr, tady, co tady chtějí s papírnou, když tu vaříme a expedujeme cukr I.a kvalita už 96 let, si myslíte, že to do tý stovky nedotáhnu, ale byl drzej, tuhle jsem čet že se tomu odborně říká asertivní, prej že nedoklepu, prostě na jaře se končí a šmytec šlus a fertig, a bude tady pomocná výroba buničiny, že prej už je to rozhodnutý, takže nakonec mě přece jen čeká ta Dobrovice, taky slušnej cukrovar, ale kubesy tam už dávno nedělají, jo, a zavolejte si ode mě dopravní kancelář, dneska Vám slouží kolega Bureš, že mu praskly dráty u sudýho vjezdu hádám, protože čtyřicet pět dvěstěsedumdesátšestka péenka, ta dáhmštadtská, mu stojí u vjezdu už 10 minut a rameno je rozvěšený, takže počítám, že na přivolávačku budete jezdit tak tejden a říkám Vám, po Zuzance nesmutněte, protože jak Vás znám, dopadnete mnohem hůř, neboť Vás uhrane jednoho dne slečna, která vystoupí z kočáru první třídy co ji veze pražská pětsetdevadesátdvojka, já Vás pozoruju už dýl, Vám není pomoci, protože jako správný výpravčí jste v nažehlené uniformě a vyleštěných botkách ozdobou nádraží, asi jako je ledňáček v přírodě, a ona Vás nepřehlédne a asi Vás zničí, tedy tohle nemám ze sebe, ale od jednoho bývalého výpravčího z Kostomlat, on je nyní spisovatelem na volné noze někde v Kersku a teď už běžte, já ještě musím vyúčtovat spotřebu kancelářskýho materiálu v pololetních vejkazech…”
© Tomáš Tyll, 2012 na motiv © Jana Jáchymstála, 2012
