Čtvrtek, 17.00:
Pan vrchní vážný cukrovaru v Dolním Cetně Fuchs seděl za stolem vážnice a nad ním se vznášel obláček cigaretového kouře. Byl zamyšlen. Zítra má začít kampaň a v cukrovaru není žádná řepa. V důsledku uzavření hlavní trati jezdily vlaky odklonem po sklonově náročné trati přes Litický kopec a ještě k tomu peáží přes Rennsteig. Kvůli velkému stoupání, úvrati a krátkým staničním kolejím v Rennsteigu bylo nutno ucelené vlaky buď dělit, nebo sestavovat maximálně 8vozové soupravy. Navíc ve vzniklých zmatcích byly omylem do cukrovaru dirigovány prázdné vozy na odvoz řízků, které nepotřeboval. Cukrovar potřeboval řepu. Hodně řepy. A ta nepřicházela.
Dirigující výpravčí v Týništi, z trestu sem, do této koncové stanice z presidiálky pražského ředitelství přeložený inž. Zap, na Fuchsovy dotazy ohledně dodávek řepy jen bezradně krčil rameny a bezmocně si prohrabával svůj řídký plnovous: „No nemám, nic nepřijelo, sám vidíte, nádraží jak vymetený. Zeshora taky ještě nic nepřišlo, a když zavolám na provozní oddíl do Rumburka, tak jsou buď na obědě, nebo se od jejich dopravního náměstka dozvím, že se máme nějak domluvit. To víte, novej kádr z Falknova: dopravák tělem i duší, ale s tímhle mi nepomůže.“
Vrchní vážný na tuhle litanii jen mlčky drtil mezi zuby svou jantarovou špičku. Hrozilo nesplnění plánu, a to by panu hlavnímu vážnému Fuchsovi přibyl další škraloup na již beztak pošramoceném kádrovém profilu. Fuchs totiž býval ředitelem tohoto kdysi společného akciového rolnického cukrovaru, nyní ovšem znárodněného provozu 05 n.p. Severočeské cukrovary. Z neveselých myšlenek ho vytrhlo zaklepání na dveře…
Filiálního vážného, mladého Jungwirtha, přijal nikoli chladně, ale jako člověka, kterého ten den již několikrát viděl. Měl pro toho z advokacie vyhozeného koncipienta určitou slabost, neboť byl vnukem jeho dlouholetého partnera z pátečních partií mariáše, pana Lorence, dříve vrchního dílomistra v nedaleké strojírně. Ale dnes své sympatie nedával příliš najevo.
„Uctivá poklona, pane Fuchs“ pozdravil podle starého zvyku Jungwirth. „Cože jsou tak zachmuřenej“, dodal, ničeho netuše.
„Zdravím jich, Jungwirth. Áále, stojí to všechno za, .., však voni vědí.“ potáhl Fuchs mohutně ze své špičky, „zejtra máme začít krouhat, podle plánu shora, a já tu nemám ani vagón řípy. Zato nám poslali celej vlak prázdnejch kontingenťáků, prej na řízky. Voni se snad na tý dráze zbláznili.“
Jungwirth se na chvíli zamyslel, a potom nesměle pravil: “Já jim do toho nechci mluvit, pane Fuchs, ale ty vozy jsou kontingentní, ne?“
Fuchs opět zadýmal: “No to jsou, ale prázdný jsou mi houbes platný.“
„To ale znamená, že jsou-li to vozy kontingentní, pak s nimi může cukrovar nakládat podle svých dispozic jak je mu libo, a tudíž je můžete dirigovat tam, kde je zrovna potřebujete, protože tyto vozy jsou přece vozy přepravce podle § 18 odst. 1 nového železničního přepravního řádu, vydaného nařízením vlády č. 37/1954 Sb., a nezahrnují se tak do plánu přeprav,“ sypal ze sebe Jungwirth a rychle pokračoval, „já mám na filiální skládce v Mochově 200 tun řepy. A když objedu místní JZD, nabídnu jim nižší srážky a vrazím každému předsedovi flašku slivovice a jeho místnímu tajemníkovi partaje řeknu, že je potřeba plnit plán, pak troufám si říci, že mi na odpolední manipulák dalších 200 tun navezou a stejně tak na ranní.“, pravil mladý vážný a pohlédl na pana Fuchse.
Z clony kouře vedle fíkusu se ozvalo: „No dobře pane kolego, ale kdo jim to naloží? A jak to budou nakládat v noci? V Mochově přece nemáme osvětlené nákladiště. A už vidím pana přednostu Zapa, jak nám ty separáty povoluje: vždycky se strašně rozčílí, že to není nic pro něj, že se má jezdit podle grafikonu, pak předá službu mladému Mikuldovi a jde na houby.“
„Já vím, pane vážný, že kdyby to bylo jako dřív, tak vozíme ve vlastních soukromých vozech, ale teď, co jsme všichni národní podnik…. Ale já bych to s mladým Mikuldou domluvil, on je celej žhavej do služby a určitě něco vymyslíme. S tím nakládáním, no, mají pravdu, to bude trochu potíž, starý Blecha jako partafíra vidláků pana statkáře Bartůňka už tu není, ale já bych to domluvil s předsedou ČSM v Mochově jako brigádu jejich místní organizace a pak by se to vyúčtovalo v pololetních výkazech. A osvětlení by nám provizorně zapojil pan Horáček.
„Teda Jungwirth, jestli tohle dokážou, dostanu jich na ten kurs pro výpravčí. Patřičný páky na to ještě mám, starej Zap je sice nevrlej, ale já to s ním ještě umím a v jádru je to hodnej člověk. Vím, že dráha se jim líbí, a když už nemůžou bejt tím právníkem …. . ale budou mi chybět, to jo.“, řekl napůl dojatě hlavní vážný.
A tak byly vozy původně určené do Výpravčic večerním manipulákem operativně odeslány do Mochova, kde byly přes noc naloženy. Mezitím dorazilo prvních 8 ložených vozů z Výpravčic. Začátek kampaně byl tak zachráněn.
Pátek, 11.00:
Na kolejišti cukrovaru se začaly řadit vozy s řepou. Vše klapalo jako hodinky pod přísným dohledem pana Fuchse.
Díky nově instalované kolejové váze, zařízení Elfa pro splavování řepy z dvou vozů současně a mostovému dopravníku řízků se odbavení vozů výrazně zrychlilo. Tomuto tempu ale přestala stačit stařičká posunovací parní lokomotiva. Jednalo se o kořistní třínápravový stroj německé výroby, přidělený cukrovaru těsně po válce jako reparace za lokomotivu, zabavenou německou brannou mocí. Mašinka trpěla mnohými neduhy, zejména vůlemi a opotřebením na rozvodovém mechanismu, a tak se stávalo, že se občas bez příčiny zastavila s jedním z válců v úvrati a aby se rozjela, museli jí pomoci posunovači svou silou. To bylo zlé.
Doslova v hodině dvanácté (opravdu ve 12:00) se na vrátnici cukrovaru dostavil mladý nadějný konstruktér Šich s prosbou, zda by na kolejišti cukrovaru mohl odzkoušet novou posunovací mašinku s dieslovým motorem a mechanickou převodovkou, která teprve včera dorazila nečinná v přestavovacím vlaku do Týniště. „ No to mi ještě chybělo“, ujelo Fuchsovi. „Já nevím kam dřív skočit, kolejiště praská ve švech a vy se mi tady chcete producírovat s nějakým experimentem.“ Když Fuchs viděl smutný pohled mladého konstruktéra, změnil tón a smířlivě pravil: „ No tak s tím přijeďte, u pana přednosty Zapa si domluvte přestavovací vlak ze stanice do cukrovaru a sezvěte tu komis na policajtku. Ale jestli budou nějaký problémy, postavím to do kopřiv a dostanete to odsud až po kampani.“
Mašinka, později označená řadovým číslem T 211 se ukázala pro potřeby cukrovaru jako velmi vhodná. Ještě ten den odpoledne vykonala pod dohledem komise technicko – policejní zkoušku a byla schválena její přechodnost na tratě ČSD, a tedy i na přilehlou lokální trať.
Sobota, 15.00:
Cukrovar šlapal jako dobře seřízený stroj. Přísun řepy, uhlí, vápence i expedice řízků a rozličného zboží cukerního probíhaly též díky péči mladého Jungwirtha bez větších problémů. Až na ten volně ložený cukr…
V kanceláři vážního domku v Mochově zařinčel telefon:
„Zde filiální váha Mochov cukrovaru Dolní Cetno, u aparátu vážný Jungwirth“, meldoval suše a přesně dle předpisu a dosud nevykořeněného zvyku bývalé koncipientské praxe Jungwirth.
„To slyším, že jsou to voni, a ještě snad vím, kam volám“, zaryčelo to v odpověď do sluchátka, „poslechnou, mladej, co to provedli za nebetyčnou hloupost? Právě mi ten Šichův experiment přistavil k Elfě mezi vozama s řepou tři otevřené vozy plné volně loženého cukru?! A ještě bez oplachtování?!! To jste se zbláznil v tom Mochově nebo co? Váš pan děd byl štráda a pan otec, kdyby jeho nebylo, dodnes není nový vodojem pro cukrovar hotový, takový chytrý lidi, a co voni vyváději, po kom voni teda jsou? Vědí, jak ty vozy budou po ranním dešti vypadat? A co já s tím cukrem v cukrovaru?! My cukr vaříme a ex-pe-du-je-me“, slabikoval důrazně v nejvyšším rozhořčení hlavní vážný pan Fuchs, „my ho nebéřeme nazpět, my nejsme Meinl, Pramen, ani Fruta, my jsme spolkový rolnický cukrovar! Pane ko-le-go, co mi to děláte!“
Jungwirthovi se udělalo mdlo a hned věděl, že je vážně zle: jakmile pan Fuchs nekřičí, ale výrazně artikuluje a představuje se jako za republiky, je konec. Taky hned věděl, kolik uhodilo – ti pitomci z nádvorní party v lihovaru šli pomoct nakladačům z ČSM a ten trouba Jelínek, jako by ho slyšel, jim určitě řekl, naložte to všechno, jedem na 206 %, takže v tom ajfru naházeli do vozů i ty hromady surového spečeného cukru, co byly pod plachtami od minulého týdne, když je v Mochově jako taj./dův./mob. zásilku nechala v noci složit rotou nejbližší posádky správa státních hmotných rezerv. A já, místo abych zkontroloval nakládání, utahanej jako pes, šel jsem výjimečně dřív spát a nechal to všechno na pomocném vážném. A ten, nic zlého netuše, polepil vozy, a tradá Týniště, cukrovar vlastní vlečka, via Skovice. Panebože, žádná přímluva u inženýra Zapa, žádný dopravní kurs, žádná služba dopravní. Ježíkriste, to je opravdu konec: inspektorská zahrádka je v prdeli.
„Co jsou tak zticha, mladej? Jindy toho nakecáte, až jim to škodí, a teď tiše mlčíte k věci!,“ burácelo sluchátko.
„Pane Fuchs, já jim to vysvětlím, to je strašný omyl a moje hrubá nedbalost, kdyby pomohlo, kafe vodteď budu pít už jenom hořký a štrůdl si cukrem neposypu, nakládku mám už dneska v rychtyku, za dvacet minut mi jede do Týniště motorák a veze ho ten nový řidič ze Štěchovic, já mu řeknu, aby mi služebně zastavil u výhybky cukrovaru, a do hodiny jsem u vás, abych to dal do pořádku,“ drmolil Jungwirth.
„No dobře, že sou to voni, za hodinu ať jsou u mě na place, nechám ten cukr zatím přestavit na kusou k expedici, tam mě najdou,“ zabručelo to přece jen o trochu smířlivěji v telefonu.
Aniž bychom podrobně dopsali běh věcí příštích této malé historie volně loženého cukru, konstatujmež, že již během kampaně cukrovar splnil plán expedice surového cukru na 163,5 %; a soudruh Břicháček Josef, takto nyní ředitel cukrovaru, dříve pomocný dělník na splavu, známý jako Pepa Absentér, byl kvartálně hodnocen krajským výborem co nejlepší ředitelský kádr.
Sobota, 17.00:
Vrchní vážný Fuchs si zašel do závodní kantýny na odpolední svačinu. Kantýnská Mašková, největší drbna v kraji, hned jak Fuchse uviděla, pološeptem spustila: „Už to slyšeli, pane Fuchs? Sebrali starýho Novotnýho.“ „Kterýho Novotnýho, toho ze Skovic?“, opáčil vážný. „ Ale néé, přednostu z Bělý. Prej jel v ňáký protistátní skupině a svévolně pustil na trať zvláštní vlak s nějakejma diverzantama a nekalejma živlama. Sebrali ho přímo v tom vlaku“ pravila drbna Mašková. Fuchs to nijak nekomentoval, jen přemýšlel, proč sebrali zrovna Novotného, který patřil mezi nejlepší přednosty v celém okolí. Koneckonců o jeho kvalitách vypovídal i bezvadný stav tratí v jeho obvodu a pověst, která ho předcházela: běda novopečenému strojvůdci, který by nezastavil v Bělé tak, aby to bylo nejen podle foršriftu, ale také pan štacionšéf byl spokojen!
Neděle, 10.00:
Vrchní vážný se zastavil v dopravní kanceláři v Týništi, aby domluvil přepravy na příští týden. Sloužil zrovna mladý Mikulda, nedávno autorizovaný dirigující výpravčí pro celou lokálku. Výpravčí Mikulda řešil mimořádné křižování dvou manipuláků v odbočné dopravně Skovice. Fuchs se nechtěně stal svědkem rozhovoru mezi výpravčím a nezkušeným strojvedoucím Mn vlaku: „V dopravně Skovice budete mimořádně křižovat s Mn 32205. Jednejte jako vlak první, křižující vlak projede po 2. koleji. Rozuměl jste?“ Ze sluchátka se ozvalo:“ Když já nevím, která kolej je ta druhá. Tady jsou čtyři koleje.“ Výpravčí Mikulda zalapal po dechu, a aby si pro jistotu ověřil situaci ve Skovicích, vznesl otázku: „Stojíte na 1. nebo 2. koleji? Ze sluchátka se po chvilce váhání ozvalo:“ Ano“. „Ano co?“, zahřměl do telefonu Mikulda. „Ano, pane“ ozvalo se ze sluchátka. „Ježíšmarjá, to snad není možný“, obrátil oči v sloup výpravčí, „co nám to sem posílají, ten člověk snad nemá seznání“. Vzápětí zaburácel do telefonu: „ Na nic nesahejte, já tam pošlu výhybkáře na motorce, pak ho vezmete v kanceláři zpátky.“ „Tady žádná kancelář není“, vzmohl se na odpověď nešťastný strojvedoucí těsně před tím, než Mikulda praštil sluchátkem do vidlice a v běhu poprosil: „Pane Fuchs, pohlídají mi kancelář, jdu sehnat výhybkáře, musí do Skovic, než tam budeme mít hromadu, to by mě pan přednosta Zap přetrhl jak hada, o dopravním náměstkovi v Rumburce ani nemluvím.“
„Spolehněte se, pane výpravčí. Á propos, abych nezapomněl, příští sobotu dáváme oběd, jsou zván i s panem přednostou Zapem a přijde taky mladý Jungwirth, a jako závdavek jsou tady pro Vás a pana přednostu čerstvé koblihy s poručením dobré chuti.“ usmál se pan hlavní vážný cukrovaru v Dolním Cetně Fuchs: jestli neutáhnu přednostu na pečenou kachnu a čerstvě čepované Svijany, pak to by v tom byl čert, abych mladýho Jungwirtha do toho dopravního kursu neprotlačil…
Jo, na železnici (a v cukrovaru) dějou se věci.
zaznamenali: vrchní vážný Fuchs a filiální vážný Jungwirth
Jakákoli podobnost s osobami skutečnými jest samozřejmě naprosto a čistě náhodnou a celý tekst jest pochopitelně literární fikcí autorskou. Patisk zakázán, veškerá práva autorův se vyhrazují: (C) Jáchymstál 2011; (C) Tyll 2011.