David s pomocníky stanici jako vždy bez problémů postavil, zprovoznil a připravil pro provoz. Byli jsme již dopředu dohodnuti, že v Rumburku budeme sloužit spolu, ostatně jako vždy. Připravili jsme si výchozí postavení, bylo toho docela dost, a mohli jsme zahájit. Proti minulým letům nebyl Rumburk odbočnou stanicí, byla to pouze důležitá stanice na dvojkolejné trati. A aby se obsluha nenudila, tak na poslední volnou větev byla připojena vlečka VUD, tentokráte ve funkci směrových kolejí seřazovacího nádraží. Přesto, že Rumburk nebyl odbočnou stanicí, tam bylo práce, až to nebylo hezké.
Tvůrce grafikonu Saša nás vůbec nešetřil. Nejenom, že nám tam jezdily 2 spěšninové Zetky, které v poklidu těsně po půlnoci odjely na osobáku do Šumperka, aby se ráno vrátily zpět, a pak naprosto zákeřně jedna z nich pokračovala na Mn do Tomašova už v 6:20 ráno, zatímco druhá jela až v 11:17 do Výpravčic. Poštovní vůz, to byla pohoda, dokonce jednou jel i o vlak dřív vzhledem k náskoku vlaků.
Dalším prvkem pro obveselení personálu byly osobní vlaky od Tomašova. Standardně přijížděly se služebním vozem na konci soupravy, a představte si, že z Rumburku měly taky odjet na konci soupravy. To samozřejmě vypadá jednoduše, jenže tyto vlaky v Rumburku končily, a následně se vracely zpět. A to ještě Saša velice zákeřně většinu vlaků namaloval ve dvou soupravách, jenom asi dva vlaky byly v jedné soupravě. To jsem při přípravě vlastních pomůcek nerozkryl, a vzhledem ke špatnému zápisu do nákresného jízdního řádu v 7:00 ráno, se v poledne v Tomašově sešly na jeden vlak 3 soupravy, což už lokomotiva odmítla vytáhnout do kopce a tři provozní dny nám trvalo, než jsme chybu nalezli.
Další zákeřností byly vlaky MOs 2871 a 2872, které ač osobní, Rumburkem zákeřně projížděly, pravděpodobně proto, že byly vedeny historickým motorovým vozem M 274.0 s vozem Calm pod patronací SSM lokomotivního depa, a svazáci asi nechtěli moc opotřebovávat brzdové špalíky. A byť často jezdili s náskokem, nejméně v osmdesáti procentech případů opravdu projeli.
Vzhledem k bezproblémovému napojení Rumburku na dvojkolejku do Svoru byl provoz pohodový a k nedostatku kolejí došlo pouze jednou, kdy Josey uspával Johanku, a neodtáhl si do ranžíru 4 soupravy manipuláků. Manipuláky měly zázračnou vlastnost se vždy sejít naráz vzhledem k tomu, že pobyty pro ně plánované byly více než dostatečné a jízda byla s náskokem i několika hodin. Ani toto by pro Rumburk nebyl problém, ale snažili jsme se usilovně i provozovat vlaky ad – hoc, které při provozních zádrhelech postávaly i v Rumburku.
Celkově ale jsme o nákladní dopravě skoro ani nevěděli. Měl přijet manipulák, přijel, Josey si ho stáhl do VUD, hodinu před odjezdem vytáhl z VUD do Rumburku připravenou soupravy pro Mn, karty položil naproti mě a pak se jen čekalo na vlakovou lokomotivu. A na tu se občas čekalo dost dlouho.
Proti předchozím letem mi připadali strojvedoucí dost nedisciplinovaní. Ono přijít si suverénně do stanice 5 minut před odjezdem (a našli se i tací, co přišli i 5 minut po odjezdu) a divit se, že mašina stojí v depu až v remíze za točnou, a že dostat ji na vlak při času 1:6 trvá klidně 40 minut, to chce odvahu : -(. Ale věren svému dobrému vychování, jsem na nikoho nezaútočil hranou výpravky, byť jsem sliboval!!!
Jak bylo všeobecně známo, v Rumburku byly taktéž umístěny hodiny centrálního času. Nactiutrhačný jazyk mé choti, která sedí vedle mě a kecá mi do psaní, pronesl tuto větu: „Letos se čas nemusel zpomalovat kvůli Rumburku“. A dokonce má i pravdu. První provozní den jsme jeli v čase 1:4. Tento pomalý čas jsem zavinil já, protože jsem se domníval, že grafikon je namalován na čas 1:4. Ale protože mě udivovaly jízdy vlaků s náskokem (to nám opravdu nikdy moc nešlo), provedl jsem dotaz u tvůrce Saši, a ihned jsem přidával. Již druhý provozní den byly relativně dlouhé úseky, kdy byl čas 1:5. Když jezdil PetrN s KŽC (pracovní název Opičárna), bylo pro jistotu ubráno na 1:4, poslední provozní den byl čas 1:6 po naprostou většinu dne a zpoždění nepřesáhla hodinu.
A protože David si taky chtěl sáhnout na Freda (pozor, to není to, co myslíte), k PC zasedl Pavel Bohy. A protože by toho bylo málo, taky dorazila naše Kikina. Napíši to jednoduše – bylo to v pohodě. I Kikinu jsme ustáli asi na 3 hodiny, než byla pověřena jinými úkoly. Jediné, co byl problém, bylo, že seděla na sedačce, kterou jsem měl přidělenou já, a mně bolely nohy .
Provoz vlaků ad – hoc byl taky docela hustý, byť hodně záležel na počtu strojvedoucích. Zpravidla to fungovalo tak, že jely 2 – 4 vlaky za sebou v jednom směru, pak chvíli pauza a zase jel vláček vlaků zpátky. V posledním provozním dnu jsme již odpoledne neposílali vozy na Mn, odjely pouze lokomotivy se služebními vozy a Josey v ranžíru netřídil vozy podle nákladních listů, ale podle majitelů. To, aby se nenudil. A to už byl vlastně konec.
Provoz v Rumburku byl až tak pohodový, že jsem občas toleroval Davidovi i čtení mailů, což je u něj trošku problém, neboť stavění jízdních cest a mailový klient je na stejném počítači. Já vám nevím, on snad čeká, že druhý notebook ode mě dostane darem :-). Ale vzhledem k tomu, že jsem ho ani jednou nepohladil výpravkou, i toto bylo v pohodě.
A to už je asi opravdu konec. Všichni, kdož dočetli až sem budiž pochváleni zamručením pisatele.
Ahoj PeŠ
PS: Celou dobu mi tady kontroluje pravopis mé druhé já, stále mi doplňuje čárky (to hlavně) a místopřísežně prohlašuje, že celý text je napsán bez chyb. K tomu prohlašuje, že s češtinou to nemá nic společného, ale je to gramaticky správně. Komu se to nezdá, nechť si stěžuje na lamparna@railtransport.info : – )