TT na oslavách deseti let Zababova v Milevsku
Začátek oslav byl naplánován na čtvrtek 16. 6. Zababováci nenapodobovali pracující — stávkující, ba naopak — do stavění modulů se pustili plnou parou. Byli až tak šikovní, že začali jezdit i první provozní den. Občas sice nějaký ten osobák nevyjel, ale vše klapalo, tak jak mělo — i v komorním počtu účastníků. Pěkný, známý, pohodový layout — jak na papíře, tak ve skutečnosti.
V pátek už nás bylo celých deset, a tak jezdily všechny vlaky a výpravčí měli občas plné ruce práce. Někteří, aby se zbavili vlaků a udělali si místo na nádraží, chtěli dokonce vysílat i osobní vlaky s náskokem. Ještě, že panuje mezi strojvedoucími disciplína, a tak jezdilo vše, podle grafikonu — strojvedoucí se prostě obalamutit nedali.
A vozilo se, co se dalo — tradičně — uhlí, dříví, řípa, pivko a jiné zboží sloužící osobně výpravčím či přímo fabrikám v Mochově či Týništi. Na některých vagonech bylo občas vidět, že byly vytíženy opravdu plně.
Po layoutu se proháněla také spousta osobních vlaků, zvlášť oblíbená byly „mochovská střela“. Cestující měli na co koukat a místní zvěř se divila, co všechno jim jezdí kolem obydlí.
Kdo by očekával některý den davy příchozích oslavujících, byl by zklamán. I v sobotu panoval klid, doprava nákladů probíhala někdy i s náskokem, a protože už všichni měli vše naučené, občas panovala nečinnost, kterou si každý vyplňoval po svém. Spánek, četba, diskusní kroužky, které rozehnat k činnosti bylo občas nadlidským výkonem. Strojvedoucí moc jezdit nechtěli — zvlášť s manipulačním vlakem nechtěl nikdo mít nic společného. Byť se jel třetí provozní den, všichni se dušovali, že s ním jeli už minimálně dvakrát A do práce vstávali často s velkou nevolí. Nepomohlo modlení, ani dožadování se osvobození na kolenou Když bylo nejhůř, vzal to do rukou sám pan vrchní sekční šéf a mával jízdním řádem tak dlouho až vzduchová vlna od sešiťáku a zvuková vlna pískajícího šéfa a nádražního rozhlasu v téže osobě dolehla na spáče.
Někteří ale byli i hodně pracovití. Dokonce natolik, že se za provozu daly upravovat koleje i přestavovat moduly — profíci zvládnou totiž všechno.
Za ochotu pracovat kdykoliv a kdekoliv a na čemkoliv by někteří zasloužili řád.
Vrcholem oslav zřejmě mělo být sobotní setkání všech sekcí. Po pravdě řečeno — byl to opravdu vrchol, bohužel v tom špatném slova smyslu. Řečníci nepřipraveni, rádoby diskuse o „ničem“, a to, co by se dalo říci v časovém horizontu tak dvaceti minut, trvalo bezmála tři hodiny. V našich řadách většinou panovala znechucenost. Předpokládám, že většina jezdí do Zababova jezdit a bavit se, což se tímto moc nepodařilo. A i přesto, že byl pokus ještě po konferenci jezdit alespoň do půlnoci, většina odešla znechuceně odpočívat.
Cukrovarničtí ovšem schůzovali celé dny. Nikomu to ovšem nevadilo. Díky nim vlastně je na setkáních vždycky veselo. A v sobotních novinách byl rozhovor s odborářem Jaromírem Duškem, což po čtvrteční stávce bylo obzvláště výživné a pánové Jungwirth a Fuchs nevydrželi a museli to prostě okomentovat. Nabízím alespoň část jejich akce, která se podařila zaznamenat, tedy spíše ukrást z DF ČD :
obsah článku dostatek ozřejmí fakt, že hlavní vážný pan Fuchs po jeho přečtení upadl do takového stavu, že poslal dělnického ředitele cukrovaru Josefa Břicháčka do prde1e vznášeje přitom řečnické otázky nepřátelské lidově demokratickému zřízení, jako např. „to bych chtěl vidět ty naše odboráře, jestli takhle by jednou stávkovali, kdyby tady byl ten kapitalismus“ a navíc se začal nějak podezřele paktovat s tím Jungwirthem, filiálním vážným z Mochova, o němž, a to je na celé věci to nejzávažnější, se provalilo, že se nějak moc často schází s tím svým bývalým kolegou Wegwerthem, a hlášení o tom vyšším orgánům nešlo jen díky tomu, že z Černé nad Úpou do Týniště byla dirigována mimořádná zásilka exportního lihu pro Červený kříž, takže místní přednosta s. Falknovský z titulu své funkce předsedy ZO ROH zpil do němoty na aktivu místního stranického vedoucího tak, že ten omylem druhý den poslal udání sám na sebe, že vede trvale nezřízený život…
A ještě na doplnění — panu Fuchsovi bylo doporučeno, aby si prohlédl kotelnu zevnitř .
V neděli byl už opět klidný provoz. Občas sice chyběli strojvedoucí, protože někteří jezdí do Zababova jen schůzovat, někteří pracovat nad tím, co zřejmě doma nestíhají, někteří…, na štěstí je ještě většina těch, kteří se chtějí bavit a chtějí jezdit. A tak zvládají i dva a více vlaků najednou. Znaje podmínky a řád už z Dobrovice si mohou dovolit přebírat vlaky již rozjeté Z Výpravčic do Týniště či z Týniště do Výpravčic někde na trati. A žádné zpoždění, žádná honička. Pohoda, klídek panuje až do oběda i v komorním počtu všech našich účastníků, kteří se v plném pracovním nasazení vešli všichni na jedno foto. Naše sekce, dle sledování, pracovala asi nejpilněji — jezdilo se neustále, kdy se dalo.
Poté následovalo balení — opět se neobjevil žádný skřítek, ba ani „kolotoč“ na obalování modulů. (Nemohl by to býti dar k desátému výročí?). O trošku vzrušení na závěr akce se postaralo jen počasí — začaly padat kroupy, a tak se balení trošku protáhlo. Ale dobrá nálada panovala stále — prostě — stačí se usmívat…
Článek o dění v Milevsku asi nic moc. Rozporuplným pocitům se nějak na papír nechce. Na jednu stranu — příjemní lidičkové, zábava, hra, dobrá nálada, pohoda, klídek,… na druhé straně — asi špatná organizace organizátorů, nepřipravenost aktérů, málo pracujících chtějících se bavit. Otázka zní — čím to asi je? Mnoho akcí? Ani zde se napevno nedohodly akce následující. Co člověk, to jiný názor. Není množství akcí na škodu? Jsou zajímavé, jiné, inspirující, ale většina zababovců jsou zaměstnaní lidé i rodinní příslušníci, a spousta z nich si nemůže dovolit vydání jak časové, tak finanční, byť by většina z nich určitě ráda. Jak stanovit priority? Otázky zůstaly v diskuzi TT otevřené a následně alespoň něco málo z naší pohodové krátké sekční schůzky: Rosswein se jeví nejasným, pro většinu spíše ne. Určitě ano Dobrovice v říjnu, určitě ano – v nejbližší možné době návštěva u slovenských kamarádů. Zákupy? Květnová Rokytnice? Záříjové pracovní Černožice? A další nabízené? Myšlenka zkoušky celodenního grafikonu v Rokytnici se zdá zajímavá, nicméně — kdo bude jezdit? V Milevsku se jezdil známý grafikon s minimem zúčastněných, kteří měli občas jazyk na vestě , a to se jezdilo pár hodin čistého času (řekněme — denně, až na výjimky, max. sedm hodin) — a přesto, že všichni zúčastnění jezdí rádi, rádi se baví, mají toho občas plné…, hlavně nohy, ale i plnou hlavu starostí. Na štěstí je ještě stále většina (???) těch, kteří si chtějí zahrát, zajezdit si, pobavit se, setkat se se svými přáteli, popovídat, podiskutovat, ale stoupá počet těch, kteří se akcí nezúčastňují, nechtějí jezdit, nechtějí cokoliv rozhodnout. A tím jsme opět na začátku všech otázek – proč? Po našem společném pozorování se většina shodla na tom, že jsme asi byli jedni z mála, kteří v pohodě jezdili, nehádali se, nestávkovali jako okolí, prostě se pohodově a dobře bavili, což svědčí o dobrých vztazích, super spolupráci v rámci sekce, sehranosti, chuti se bavit, spolehnout se jeden na druhého. Takže na závěr — díky všem účastníkům, a to nejen naší, ale i ostatních sekcí, kteří se určitě také dobře bavili a pohodově jezdili, ale z našich končin možná nebyli až tolik vidět a slyšet .
A protože bylo Milevsko pojato po sedmi letech jako setkání všech sekcí v rámci 10. výročí založení Zababova, jsou všichni zúčastnění shromážděni v milevské hale, kde panovalo střídavě horko a mráz . Aprílové počasí doprovázelo celé setkání a aprílově to občas vypadalo i v provozu.