(opět v Dobrovici, tentokrát řepná kampaň na vlastní oči)
Michal layout sestavil,
Saša ho na koleje dosadil,
my moduly dopravili,
na nohy je postavili
a všichni jsme na Cukrových slavnostech
udělali boom (nebo bác? )
V pátek 30. 9. dorazili všichni účastníci expedice do cukrovaru a měli před sebou nelehký úkol — během večera postavit layout a připravit přepravu. Proto se všichni pustili hned do práce. Moduly během večera opravdu stály a dokonce se taktéž podařilo i připravit vozidla na svá místa. V layoutu se objevily i zcela nové a zajímavé moduly, s nadsázkou možno říci, že barva ani lepidlo na nich ještě nezaschly (od jaroměřského setkání uběhlo jen několik málo dní).
První říjnový den, hned po ránu, se všichni vydali za doprovodu nám již známého ducha Cukrovíta — pana Pavla Kohouta — na průzkum řepné kampaně. Tentokrát jsme celý cukrovar viděli v provozu. S erudovaným výkladem bylo neustále co poslouchat, ale také bylo opravdu na co koukat, dokonce i čichat a ochutnávat. Prostě řepná kampaň k nám pronikla všemi smysly a nastartovala nás na první provozní den.
V komorním počtu 16 účastníků měli všichni plné ruce práce, ale také plnou hlavu toho, jestli zababovácká kampaň probíhá správně. Někteří majitelé modulů se zřejmě kampaní nechali inspirovat natolik, že měli i zašpiněné koleje (Nebo že by řepa na vagonech byla tak špinavá a bahno padající z ní zanášelo koleje? ) Doprava tudíž občas vázla, ale k větším zpožděním nedocházelo.
Ale i při plnění jízdního řádu na 100% zůstal čas i na odpočinek nebo zábavu i sem tam nějakou tu opravu. Pan majitel cukrovaru diskutoval s iniciátorem založení muzea p. Danielem Froňkem (historikem cukrovarnictví, lihovarnictví a pivovarů), mládež diskutovala o všem možném, tvořila různé stavby z cukru, slabší kusy odpadaly, nakonec nám místo vrchního sekčního šéfoval pes — ani tomu se šéfa, odpadlého po pilné práci, probudit nepodařilo
Po kolejích se v sále Dobrovických muzeí vozilo vše potřebné — řepa, řízky, vápenec, uhlí, koks, dříví, etanol, ale i jiné zajímavé zboží. Jezdila i spousta osobních vlaků, kde se to brigádníky jen hemžilo.
Všechny pracovní čety se snažily, aby splnily skutečnou denní dávku cukrovaru. Což by znamenalo mj. přepravit za den cca 14 tisíc tun řepy, 1500 t cukru a spoustu dalších komodit. To ovšem v možnostech našeho layoutu není (700 vagonů opravdu nejsme schopni přepravit ). Ale abychom alespoň zvýšili produktivitu práce, poskočili jsme na začátku druhého provozního dne o deset let vpřed a nahradili jsme parní lokomotivy dieselovými stroji. Ty přepravily denně cca 30 vagonů řepy. Tím měli návštěvníci možnost vidět opravdu pestrý provoz.
Někteří návštěvníci se k nám neustále vraceli nejen v sobotu, ale dorazili znovu i v neděli. Všechny generace měly stále se na co koukat, protože strojvedoucí vzorně plnili své pracovní povinnosti.
Pomocí informací na nástěnce se měli možnost návštěvníci seznámit s tím, že si nehrajeme jen tak — že správně pracující v Zababově musí plnit spoustu úkolů a musí toho spoustu znát a vědět. Další informace se týkaly např. toho, jak funguje čas v Zababově, jak vypadá jízdní řád či nákladový list apod. Veřejnost se také se mohla dozvědět něco málo z historie Zababova, a spoustu zajímavostí o cukrovarných lokálkách. Pro ještě větší informovanost jsme měli u každé stanice její stručný popis. (Zamyšlení pro nás — nebýt toho, tak tu byly všechny stanice incognito . Nechtělo by to na pracovním setkání připravit názvy zastávek? Nejen pro orientaci návštěvníků, ale třeba i pro strojvedoucí, aby se na větších setkáních měli možnost rychle orientovat?)
Za jeden a půl dne jsme v klidu a přátelské pohodě odjezdili 3 provozní dny. Nákladní i osobní vlaky jezdily mezi stanicemi Černá — Skovice — Mochov — Týniště a samosebou cukrovar. Během práce byl čas i na zábavu — kromě popovídání s přáteli bylo možné shlédnout mažoretky, lidové tance, výstavu cukřenek, cukříků, zástěrek apod.
Velký dík patří p. Radkové, která nás celou dobu opečovávala a na závěr mj. odměnila naši práci spoustou „bílého zlata“. Poděkování patří i výtečnému kuchaři a samozřejmě celému personálu muzeí. Z řad Zababova – všem zúčastněným patří velký dík za perfektně odvedenou práci, super atmosféru a zároveň i za spoustu podnětů pro další práci. V pauzách v rámci setkání proběhla spousta plodných diskuzí, což zajisté posune naši práci zase o krůček dál.
A pro potěšení na duši nám jsou ohlasy z knihy hostů — jak z jarního setkání, tak i toho podzimního.
A úplně na závěr — co by to bylo za cukrové slavnosti s mašinkami, kdyby se tu nevyskytoval mašinkovský cukřík, homole cukru i slavná kostka a samosebou správná odborná literatura.