16. – 20. 3. 2005
Pohledem sekce TT
Na hodinách modelového času je nastavena půlnoc a já sedím ve skryté stanici Výpravčice. Jsme tu dva – výpravčí a já coby strojvedoucí staniční zálohy. Proti minulým setkáním by to mohlo znamenat pohodovou službu, ale oba jsme maličko nervózní z toho, jak budeme provoz zvládat. Na bocích „skryťáku“ nám totiž přibyla další pomůcka pro modelový provoz, kterou jsou držáky na lokomotivní a vozové karty, z nichž některé již jsou rozmístěny podle vozidel, která máme na kolejích. Ano, ve vývoji naší modulovky jsme od minula zase pokročili a toto setkání již nebudeme jezdit s anonymními nákladními vlaky, ale budeme se snažit simulovat dopravu skutečného zboží. Tvůrci grafikonu a celého modelového provozu připravili také oběhy vozidel (lokomotiv i vozů) a tak musíme sledovat také tento plán.
Čas se rozbíhá a my máme ještě něco málo času, abychom si vše rozmysleli a překontrolovali, později na to zřejmě nebude žádná volná chvilka. Protože nám do provozu přibyla výše zmiňovaná novinka, jezdíme s modelovým časem v poměru 1:3, což by mělo dát obsluhám dopraven dostatek času, aby novou administrativní zátěž zvládli.
Do služby se nám hlásí první turnusový strojvedoucí (byli celkem čtyři), přebírá lokomotivní kartu (obsahující především DCC adresu lokomotivy) a my vypravujeme první vlak. Je to poštovní rychlík, takže administrativa zatím není složitá. Postupně přijímáme a vypravujeme další vlaky a dostáváme se do tempa. Mým úkolem bylo zejména přistavovat na připravené soupravy správné stroje podle jejich oběhů a k tomu ještě se staniční zálohou obsluhovat nedaleké nákladiště kamenolomu.
Přichází první úskalí a tím je vypravení manipulačního vlaku. Úskalí spočívá v tom, že musíme vozy v soupravě nejen správně seřadit, aby v odbočné stanici měli snadnou práci s odstavením zátěže pro lokálku, ale také v tom, abychom vlakvedoucího vybavili příslušnými vozovými kartami s nákladovými listy, ze kterých se pozná, kam který vůz směřuje. První „manipulák“ jsme zvládli bez problémů, protože jsme vše měli připraveno ještě „z předchozího dne“, tedy z doby před spuštěním modelového času. S tím dalším už to nebude tak jednoduché, protože ho musíme mezi přijíždějícími a odjíždějícími vlaky také sestavit. A tak posunujeme jako diví, aby „manipulák“ nenabral zpoždění hned u nás na začátku. I druhý „manipulák“ jsme zvládli včas a vypadá to, že s lokomotivními a vozovými kartami nebudou žádné větší problémy.
Problémy ale nastaly s příjezdem prvního „manipuláku“, který k nám přijíždí. Veze totiž zátěž, kterou posbíral cestou po hlavní trati a také zátěž z lokálky. Zjišťujeme, že zde už není všechno v úplném pořádku. Některé vozy neměly správnou vozovou kartu, nebo neměly kartu vůbec. Protože výpravčí má kupu práce se sledováním grafikonu, oběhů vozidel a odbavováním vlaků, předávám službu na záloze kolegovi a vyrážím hledat chybějící karty. I tento „manipulák“ jsme nakonec zvládli, vyložili plné a naložili prázdné vozy příslušným nákladem a během prvního dne jsme dojezdili grafikon bez větších chyb a zdržení.
Myslím, že nemluvím jen za sebe, když říkám, že lokomotivní a vozové karty byly tou nejdůležitější novinkou tohoto setkání. Přineslo to sice zase větší nároky jak na obsluhu stanic, tak na strojvedoucí, kteří zároveň plnili funkci vlakvedoucích, což zejména na lokálce byla funkce zásadní, ale provoz se tak stal opět daleko reálnějším. Ukázalo se také, že už není možné si vše připravovat až na setkání, ale je nutné si prostudovat grafikon a logiku provozu ještě doma před odjezdem. Sama příprava grafikonu byla také jistě velice složitá, ale všichni, kdo se na přípravě všech pomůcek podíleli odvedli skvělou práci a tak se vše nakonec vydařilo. Poděkovat musíme zejména Petrovi N., protože grafikon byl skvěle připraven a nikdo se myslím nenudil, Jardovi V. a GP za přípravu lokomotivních a vozových karet a i Pavlovi Š., který připravil pro strojvedoucí sešitové jízdní řády a výpravčím osnovu staničního deníku. Našli jsme samozřejmě mnoho věcí k vylepšení, ale nic se nepovede na poprvé na 100%.
Samozřejmě, že nové nebyly jen lokomotivní a vozové karty. Do layoutu přibyla řada nových modulů. Kromě traťových to byly také dvě nákladiště kamenolomu (i když jedno pouze prozatímní – v budoucnu se tam bude nakládat něco zcela jiného) a také dvě lokálkové stanice. Mnoho modulů také definitivně opustilo „dobu ledovou“ a jsou již ve stádiu letní zeleně (některé více, některé méně dokončené).
Rozrostl se také vozidlový park a tak jsme mohli odjezdit jeden grafikon zasazený do roku 1972 (první den), kdy převládala motorová trakce, a jeden zasazený do roku 1956, kdy nám po trati jezdily pouze parní lokomotivy a jen tu a tam po lokálce projel motoráček. Byli jsme také myslím schopni vybrat vozidla, která se mohla v daných obdobích vyskytovat na našem území. I z tohoto pohledu jsme se posunuli o hodný kus vpřed. Poděkování za to patří všem, kdo svá vozidla pro provoz připravili, zejména Davidovi S. a Petrovi N.
Nebyli bychom to ale my, abychom si setkání ještě více zpestřili. Petr N. nás překvapil tím, že předčasně připravil socialistickou výzdobu staničních budov a vozidel k příležitosti „slavných májových dnů“. Na budovy a vozidla jsme ji instalovali dost pozdě v noci před prvním jezdícím dnem, a tak to pro mnohé bylo ráno pořádné překvapení. Nikdo se nad tím, ale nepohoršoval. Všichni už víme, že červené hvězdičky a další podobná vylepšení prostě k modelované době patří, i když všichni jsme asi rádi, že podobné ozdoby již dnes na našich tratích nepotkáváme.
Lámali jsme také rekordy. Pavel B. už se nemůže dočkat až bude mít svoje Litice schopné provozu (bude to ale ještě přeci jen nějakou dobu trvat, když je teď momentálně za prací v Anglii) a tak alespoň zkoušel jak bude vypadat takový typický litický vlak – „Brejlovec“ a monotónní souprava vozů pro přepravu štěrku Sas. Protože jsme „sasky“ hojně používali již nyní, vydal se se svým „Brejlovcem“ na okružní jízdu po layoutu a sbíral postupně každou „sasku“, kterou potkal. I my ostatní jsme vybalili všechny, které jsme přivezli a které zatím nebyly pro provoz potřeba. A tak se konečné číslo vyšplhalo na úctyhodných 63. Bohužel „Brejlovec“ dojel pouze do esíčka za Svor a tam už potřeboval pomoci přípřeží. Trochu netypicky mu pomohla „Zamračená“ a celou soupravu dovezli až do skryťáku „Šumperk“. Tam jsme vyměnili stroje a „Sergejům“ naložili ještě třicetivozový vojenský transport. Měli jsme tak asi nejdelší vlak naší zababovské historie, který na délku měřil přes 10 metrů, což je víc než kilometr ve skutečnosti!
Vše dobré a povedené ale má také svůj konec, a tak tu najednou byla neděle po obědě a začalo nevyhnutelné balení všeho materiálu zpět do krabic, nakládání do aut a odjezd domů k našim rodinám.
