Zelná kampaň v Roudnici

Datum aktualizace: 4.IV.2014

Datum konání: 20. – 23.III.2014

Již podruhé se sekce N-scale sešla při provozním setkání v Roudnici. Jak přibývá členů, tak postupně přibývá i modulů. Pozbývá tedy smyslu pokaždé poukazovat na „historicky největší moduliště“ sekce. Prostě fakt je takový, že jsme čím dál větší a za nějaký čas budeme mít problém s prostory. Ale to si samozřejmě nestěžuji, naopak mě to těší.

Tentokrát jej záměrně vynechám a opíšu legendu Aleše, který moduliště krásně popsal ještě před jeho sestavením. Byla by velká škoda, kdyby upadla v zapomnění.

Děj se odehrává v roce 1973 v malebném kraji vinic a chmelnic okolo řeky Moravy. Krajským městem regionu jsou Staré Splavy mající velké osobní nádraží a velké seřadiště nákladních vlaků Staré Splavy – Pecka.

Hlavní trať (č. 340) je dvoukolejná a neelektrifikovaná a její trasa ve velké míře kopíruje tok řeky Moravy. První obcí na trati je Sklené. Nádraží u obce Sklené slouží jen pro míjení vlaků a nemá významný vliv na průmysl a nákladní dopravu.

Dále po trati je vlečka kamenolomu, kde se těží bloky pískovce a rovněž zde probíhá těžba štěrkopísků z řeky Moravy. Přilehlá zastávka Kristiánov slouží převážně pro zaměstnance kamenolomu a obyvatele blízké obce.

Za Kristiánovem dvoukolejná trať končí. Z důvodu náročného terénu a častých sesuvů půdy nebyl úsek dvojkolejky dokončen až do Lipové, i když strana a vláda ve své IV. pětiletce pro roky 1966-1970 tak plánovala. Trať tu úzce kopíruje řeku Moravu, která je v této části peřejnatá a trať tu stoupá. Když se úzké údolí opět otevře, hlavní trať vstoupí do Lipové.

Stanice slouží jako přestupní bod mezi hlavní a lokální tratí č. 342 Lipová – Horní Blatná. Motorové vozy z Horní Blatné zde končí nebo začínají. Motoráčky zde čekají na rychlíky ze Starých Splavů a Úval, které se v této stanici křižují.

Nad Lipovou je důležitý přístav Holešky s překladištěm sypkých materiálů, kontejnerů a různého druhu zboží. Remorkérová flotila vozí materiál mezi ČSSR, Maďarskem a Rakouskem, případně až k břehům Černého moře.

Smutnou zprávou předešlého roku bylo, že okolí města Managau v Nikaragui postihlo 23. prosince 1972 zemětřesení o síle 6 stupňů Richterovy stupnice. Strana a vláda rozhodla o poskytnutí pomoci této republice hlavně s cílem podpořit sandinovské partyzány bojující za svržení Somozova diktátorského režimu. Přes přístav byla odeslána objemná materiálová pomoc po lodi (obilí, čerpadla) a letecky bylo z letiště Řepy odesláno také množství léků. Šuškalo se, že lodí byly vedle obilí odeslány i lehké zbraně pro podporu partyzánů.

Filípkov je ospalým městysem, který ožívá hlavně o víkendu. Hodně lufťáků má zde své chaty a chalupy. Je také startovací místem pro čundráky putující krajem, kteří svou cestu končí v hlubokém údolí říčky Podolanka na zastávkách vedlejší tratě 343, jako jsou Zbuzany nebo Karlík.

Kocourkov proslul výborným koupáním v pískových lomech. Lomy jsou určeny pro těžbu říčního písku, ale lidi neuhlídáte. No bodejť, když tu je hned u vlečky i zastávka.

Podolí je významnou stanicí na této hlavní trati. Obsluhuje nedalekou papírnu vyrábějící pro celé RVHP papír. A ne ledajaký – jednovrstvý toaletní. Stromy v okolí byly vykáceny, tak se sem dřevo vozí z Hamrů. Trať dále pokračuje jednokolejně a následně dvojkolejně až do okresního města Úvaly.

Stanice Podolí je přestupní bodem mezi hlavní a lokální tratí č. 343 Podolí – Luby. Osobní motorové vlaky zde čekají na příjezd rychlíků z krajského města Staré Splavy.

Na hlavní trati č. 340 se míjejí rychlíky s osobními vlaky. Rychlíky obsluhují města nebo spádová nádraží Staré Splavy – Lipová – Podolí – Úvaly. Osobní vlaky zastavují v každé stanici na trati. V noci po této trati jezdí noční expresy Vídeň – Varšava a vlaky NEx mezi Rakouskem a Polskem.

Trať č. 343 Podolí – Luby je tím správným rájem pro chataře a čundráky. Řeka Podolanka tu hned za Podolím vytvořila strmá údolí a i trať tu strmě stoupá a oblouk střídá oblouk. Prostě paráda pro romantické duše. Nejkrásnější část údolí je zakončena zastávkou Karlík se stejnojmenným hradem na dohled.

Následuje nákladiště Zv138 pro zemědělské produkty a chemická hnojiva nedalekého JZD Zbuzany. A hned je tu i zastávka Zbuzany. Trať končí na úpatí Krasových hor ve stanici Luby s nemalou průmyslovou výrobou.

Trať Lipová – Horní Blatná (č. 342) je důležitou lokální tratí plnou nákladních vlaků. Trať je ve své první polovině mírně stoupající mezi lány řepky, ječmene a ke konci i chmelnicemi. Po opuštění Lipové se trať obloukem dostává k Železárnám Hrádek. V minulosti se v Krasových horách těžila železná ruda, ale ty doby jsou již pryč a ruda se do železáren vozí ze SSSR. Železárny jsou významným dodavatelem oceli pro ZVZ Staré Splavy, které vyrábí čerpadla pro RVHP.

Následuje vlečka zemědělského družstva a mrazíren. Vršiny příliš neoplývají nákladní dopravou, jedná se o spádové nádraží místních obcí a lidí dojíždějících do práce a škol.

Důležitou vlečkou je řepský areál se silem a malým letištěm, které se stane v této době místem pomoci postižené Nikaragui.

Lobečský pivovar byl založen majitelem zdejšího panství knížetem Menderichem – ve své době kancléřem Františka Josefa I. Nejstarší občané Blatné na éru tohoto osvíceného knížete vzpomínají se slzou v oku. Pivovar už nevyrábí tak dobré pivo jako v době svého vzniku v roce 1884. Tajemníkem Krajského výboru dosazený sládek Chmelík je spíše ochmelka než znalec piva. Zlí jazykové tvrdí, že „Lobečské pivo okusiti, kalhoty si popustiti“.

Od pivovaru stoupá trať již o poznání strměji do hlubokých blatenských lesů, dříve vlastněných knížetem.

Důležitým bodem místní dráhy je také nákladiště u pily Hamry, dodávající prkna do celého kraje a dřevní štěpku do papíren v Podolí.

Konečnou stanicí je Horní Blatná s pamětní deskou majitele zdejšího panství, který se postaral o přivedení tratě až do této vesnice. V Horní Blatné je nejen osobní doprava do škol a za prací, ale i doprava nákladní do zdejších malých továren. A o víkendech sem zavítají výletníci k nedalekému zámku knížete či houbaři do zdejších lesů.

Připojím jen několik popisů novinek v modulišti.

Jednou z největších novinek byly dvě zbrusu nové stanice. Jedna skrytá, dvoukolejná – Alešovy Úvaly a druhá mezilehlá, dvoukolejná – Honzovo Sklené. Obě stanice jsou vyzkoušené a obdivuhodné. Úvaly rozlehlostí a dobrým rozvrhnutím kolejí, Sklené zase svou reálností. Alešovi a Honzovi patří velké ocenění za odvedení vynikající práce. Obě stanice byly vyzkoušeny a nyní Alešovi stačí doladit vizuálně ovládání, Honzovi drobné úpravy. A hlavně také krajina. Ke Sklenému ještě dodám, že návěstidla a návěstní lávky vyrobil Radek Mende, který již standardně na sebe strhává pozornost svými vychytávkami.

Když je řeč o Radkovi, i jeho Lipová opět pokročila. Je to skutečná lahůdka na modulišti. Po plně funkční točně vytáhl Radek další eso z rukávu v podobě otevíratelných vrat remízy! I další nové moduly od Radka jsou neméně pěkné. Dvoukolejný modul by ovšem zasluhoval hvězdičku. Ovšem ne za zpracování, ale spíš televizní. Jeho jezírko v lomu se skupinkou nudistů přitahovalo nezletilce jako magnet.

Jedničku s hvězdičkou však zasluhuje za jednokolejný obloukový modul. Ztvárnění štěrku uprostřed kolejí na pražcích je už vysoká škola modelářská. Pavel V. vytáhl též do boje s novými moduly. Máknul na nich s celým svým dětským teamem, který má. Výsledek vůbec není špatný. Navíc jeho moduly přišly jako na zavolanou, po jedné kuriozitě při stavbě. O té bude řeč později.

Richard Novotný představil nový modul se zastávkou Zbuzany, kde je připraven na zprovoznění přejezd. Zde jsou také krásné a zajímavé vychytávky, jako třeba „kulisové“ domky.

U Dana Merhauta nevím, zda chválit jeho nebo jeho ženu. Při přestavbě krajiny na Filípkově a novostavbě rovného modulu mu nejen asistovala, ale vyrobila mu nádherné stromky a položila krásně foliáže. Takže oběma palec vzhůru a jen tak dál.

To nejlepší nakonec. Luborovy dva moduly patří zřejmě ke krajinářské špičce, neskromně dodáno, nejen v sekci, v Čechách, ale asi i v evropských měřítkách! Snad všichni účastníci se shodli, že tak reálně ztvárněnou českou krajinu snad nikdo ještě neviděl. Klobouk dolů, a opět jen tak dále. Všichni se již těšíme na Luborův modul s vlečkou pily a na jeho spolupráci na krajině na Skleném.

Některé stávající moduly se pohnuly vpřed ať už technicky, tak i krajinově např. Luby, Vršiny, Zv 138.

Při práci členů sekce je vidět, že si dávají opravdu záležet, vyvarovávají se různých chyb a pochopili, že někdy méně je více. Prostě opět posun správným směrem.

Úplně poslední tečkou za krajinařením je nárůst používání telegrafních sloupů. Je až neuvěřitelné, jak něco tak obyčejného a nenápadného dokáže oživit jakýkoliv, byť sebeplošší modul. Na web si časem uveřejníme malou „kuchařku“ jak nakládat s umístěním těchto sloupů.

Výrazně pomohl návoz většiny modulů již ve středu večer. Druhý den se stavba rozjela naplno. Stále ještě však máme ještě rezervy při stavbě a oživení. Není to však vůbec vinou koordinátora stavby. Naopak, Michal Dobrovolný „dřel“ se všemi a řešil ihned veškeré problémy, které občas vznikly. Problém byl v zastaralé koncepci stavby a oživení, z dob, kdy bylo všeho málo. Problém jsme však objevili a na další setkání bude vytvořen harmonogram stavby, který bude založen na kontinuálnosti stavby a oživení. Laicky řečeno – jako když se rozbaluje koberec. Po zaměření a postavení základu se pojede na všechny směry. Po vyladění rozhraní a spojení modulů, okamžitě spojování a protahování kabelů.

Taktéž vozidla, resp. jejich rozmisťování připravíme „papírově“ předem a na setkání to bude při přípravě jen létat. Při stavbě moduliště se přihodila zvláštnost. A to v podobě úzkého prostoru mezi tratí z Úval a tratí ze Skleného. Naštěstí se jí podařilo vyřešit již zmíněnými moduly Pavla Vošického. Některé moduly byly na konci setkání přeměřeny, tak snad již tento stav nenastane.

Na nástěnce byla vyvěšena novinka – seznam jmen a všech funkcí nutných pro provoz. Skoro si jí nikdo nevšímal. Zato si každý ihned všiml, když se záhy vedle ní objevila další vývěska s názvem „Kriminál“. Zde byla postupně vyvěšena jména všech hříšníků, kteří něco v provozu prošvihli.

Funkce dispečera byla zavedena asi poprvé. Dispečer měl na starost provoz i vozidla, původně i nákladku, ta však byla nakonec řešena separátně. Dispečer zaváděl vlaky navíc, dohlížel na náhrady neschopných hnacích vozidel, vydával fírům sešitové jízdní řády, a když nás bylo málo na provoz, tak prostě nebyl. Obzvláště se osvědčil bezdrátový telefon, který se dal nosit stále u sebe. Dokázal zazvonit i na WC…

Služba výpravčích probíhala až na malé výjimky dobře. Sice několik málo výpravčích putovalo do „Kriminálu“, ale vše bylo pojato s úsměvem. Obzvláště bych vyzdvihl samozřejmost, s jakou byla zvládnuta jízda vlaků po nesprávné koleji, která nebyla ani nijak podrobně vysvětlena.

Taktéž služba strojvedoucích byla na slušné úrovni, takže „Kriminál“ nebyl přeplněný. Jen máme ještě trochu rezervy se zaškolením omladiny, ale již se rýsuje způsob, jak atraktivně vyložit zásady dopravního i nákladního provozu pro jakéhokoliv laika.

Příběh pracujícího důchodce

Výpravčí J.M. byl železničářem tělem i duší. Vždyť u dráhy sloužil už padesát let a nepřestal ani tehdy, kdy ostatní jeho vrstevníci odešli do důchodu. Navzdory tomu, že pracoval u ČSD, byl milovníkem a obdivovatelem moderních světových železnic. Nezřídka bavil své kolegy tím, že jim vyprávěl své představy o tom, jak se jeho staničkou o třech kolejích prohání francouzské TGV nebo japonský Shinkansen, zatímco u sypaného nástupiště před budovou zrovna brumlala stárnoucí M262.

Nevíme a už asi ani nezjistíme, jak se to vlastně stalo, ale J.M. byl na sklonku své profesní kariéry znenadání přeložen na nové působiště do stanice Sklené ležící na dvoukolejné trati. Snad mu někdo z nadřízených chtěl udělat radost. Netušil však, že i zde bude J.M. pokračovat ve svém snění, které se mu stane osudným. Namísto zvedání telefonů snil o budoucnosti v podobě automatické předávky vlaků pomocí moderních počítacích strojů. A jak tak ve své nové stanici snil, nějak zapomněl hlídat reálný provoz a neštěstí bylo na světě. Jednoho dne prostě poslal vlak na obsazenou kolej a ten najel do vlaku zde stojícího. Vina byla jednoznačná, a tak J.M. namísto zaslouženého důchodu skončil ve výchovně nápravném zařízení. Tím však tento příběh nekončí.

Po propuštění z výkonu trestu se chybou nepozorné a nezkušené soudní úřednice Věry D. nedostala informace o zákazu výkonu povolání na ředitelství drah a J.M. tak znovu nastoupil na místo výpravčího ve Skleném. Zde ho však již práce netěšila. Stýskalo se mu po partě nových kamarádů a hlavně vděčných posluchačů jeho snílkovských vyprávění, které ve skupině spoluvězňů našel. Tam se mu nikdo nesmál, tam obdivovali jeho vizionářské sny. A proto milého J.M. nenapadlo nic lepšího, než se vrátit zpět. Jak prosté, stačí opět způsobit nehodovou událost a šupito presto do basy. A tentokrát už to bylo natrvalo.

A happy end se nekoná? Ale samozřejmě koná, milý čtenáři, buď bez obav. Protože ctěný J.M. založil v kriminále ze skupiny svých obdivovatelů kroužek železničních modelářů. A jestli nezemřeli, modelaří tam dodnes. 🙂

Za sebe si sypu popel na hlavu za horlivé překombinování oběhů spěšnin a poštovních kurzů, resp. jejich nedostatečné vysvětlení laické veřejnosti. Tímto děkuji Bobovi za upozornění.

Alešovi děkuji za upozornění na nesoulad obratů souprav. To bylo zase naopak mou nedbalostí.

Zajímavé bylo, že jak minule volali dispečeři D3 po nákresných splněných GVD, tak tentokrát po Seznamech vlaků. Pro příště bude raději oboje. A hlavně větším písmem.

Problémy, které nastaly lze rozdělit do cca tří skupin:

1. Čistota

Heslo čistota půl zdraví platí nejen u lidí, ale i u modelů. Základem je vynechat čistění modulů gumou, která se drolí. Naopak projetí moduliště vysavačem prokázalo, kolik tam prachu a částeček je.

2. Dodržení norem

Pokud všichni při stavbě dodrží normu, mělo by vše teoreticky fungovat. Není možné, aby někdo z jakýchkoliv důvodů normu nedodržel. Obzvláště, když díky tomu vznikne škoda někomu jinému. To je prostě nepřijatelné! Valná většina problémů s DCC pak odpadne. No a nakonec si i ta vozidla oddychnou.

3. Vozidla

Problémy s vozidly byly víceméně opět v jejich čistotě. Nové japonské čistítko od Honzy Merhauta se v kombinaci s isopropylem osvědčilo. Vcelku se podařilo průběžně udržovat vozidla schopná, neschopná byla opravena mezi směnami. Obecně vše souvisí se vším a tyto problémy byly většinou z důvodů problémů 1. a 2. Ať už vozidlo přestávala reagovat nebo „odešly“ Fredy. Dokonce i ta moje T478.4001 byla jako v reálném životě věčně neschopná (dvakrát nabrala do podvozku zbytky foliáže a zadřela se).

Zaměstnávání nezletilých v socialistickém hospodářství

Ve stanici Podolí sloužil na záloze jistý B.P. Ve svém okolí byl znám jako tzv. melouchář. Uměl vše opravit, ale i poradit, mnohdy však na úkor řádné pracovní doby. Na směny za ním pravidelně chodil na čumendu student P.N., který byl zapáleným fandou do železnice. Za nějakou dobu už znal v Podolí skoro vše, včetně obsluhy lokomotivy.

A tak se toho zmíněný B.P. rozhodl jednoho dne využít. Ze služby na záloze se po anglicku vypařil na melouch a místo něj posunoval na mašině nezletilý P.N., aniž by si toho službu konající výpravčí F.K. všiml. Směna by proběhla v pořádku, kdyby chudák P.N., přece jen poněkud nezkušený, nevyjel s posunem omylem až za vjezdové návěstidlo. A naneštěstí jel proti němu osobní vlak. Jen shodou okolností neskončila celá příhoda tragicky. Když osobní vlak zastavil proti posunujícímu dílu, jaké bylo překvapení strojvedoucího, že v kabině naproti němu sedí také nezletilec! A navíc příbuzný náčelníka žst Úvaly A.B. Když se to dozvěděl náčelník A.B., hřímal na všechny strany, že to tak nenechá, všechny sundá a dá zavřít.

Ovšem výpravčí F.K. nechal vinu s ledovým klidem na chudákovi P.N. Věděl totiž, že ten je pro změnu příbuzným náčelníka Sdělovací distance R.N. a navíc je známou televizní hvězdou. Však také stačil jeden telefonát od R.N., aby se náčelník Úval uklidnil a vše se vrátilo do normálu. A nikdo už si ani nevšiml, že oba nezletilí strojvedoucí vlastně dosloužili směnu do konce. Samozřejmě, že již bez závad. Jediný, kdo byl postižen, byl B.P. Po návratu na mašinu a zjištění, co se stalo, postupně zbělel, zešedl, zčervenal a až do odchodu do důchodu na žádný melouch ani nesáhl. Jen občas mumlal cosi o „Božím trestu“, většinou po pár panácích.

Až na drobný chaos v hale v sobotu, kdy tam bylo opravdu těsno a hic, probíhalo vše v poklidu. Přátelská parta fungovala jako vždy. Jen jsme trochu podcenili počet piv, kdy 90 litrů bylo málo. (Jako kdyby to někdo lil do kanálu.)

Poděkování patří Karlu Brejšovi za bezvadný servis. Ubytování umožněné v prostoru školy, stravování na klíč, prostě paráda. Krom snídaní jsme vůbec nemuseli opustit školu.

Další díky patří Petru Zimovi za číšnictví. Neúnavně točil piva, nosil mazadla a klobásy všem, kdo sloužili, nebo si jinak nemohli odskočit. Hlavně díky němu klaply i účty za pivo.

Dík patří také našim snídaňářům.

Poslední díky Danovi a Michalovi Pavlátovým. Danovi za zapůjčení dodávky, která se mi při nakládce jevila jako bezedná. Michalovi za pomoc při nakládce a vykládce v Praze i přesto, že nebyl na celém setkání. Ovšem jeho pomoc se již stává standardem. Pomáhá nám vždy, když je potřeba, nejen při nakládce.

A jedna malá skvrna, abych jen nechválil. Nevím, kdo to byl, ale někdo mi za provozu odmontoval u jednoho vozu podvozky, ztratil jeden šroubek (naštěstí se při balení našel) a nakamufloval vůz zpět na kolej. Rád bych, aby se toto už nikdy neopakovalo. Nejen u mých vozidel, ale i u vozidel kteréhokoliv člena!!! Je to věc, která odporuje veškerým stanovám a nabourává vzájemnou důvěru členů v osobní zodpovědnost kteréhokoliv z nás.

A to už by mohl být úplný konec této reportáže. Ale co ten její nadpis? Jaká zelná kampaň? Takže zbývá poslední příběh…

Zelná kampaň v Roudnici

JZD Řepákov je jedním z největších producentů obilí v našem kraji. Vyhlášené je však také pěstováním zeleniny, zejména zelí. V loňském roce, kdy byly mimořádně příhodné klimatické podmínky, se zelí urodilo o 60% více, než udával plán. Takovou úrodu nezažili ani dlouholetí pamětníci. Poté, co byly uspokojeny všechny naplánované dodávky do konzerváren a mrazíren a podařilo se dokonce prodat několik vagónů do Turecka výměnou za dodávky čočky, nařídil ředitel krajské zemědělské správy povinné odběry zelí všem pohostinským zařízením, jídelnám a vývařovnám v kraji a k tomu ještě vyhlásil soutěž o největšího odběratele.

Do soutěže se přihlásila rovněž školní jídelna v Roudnici n. Labem, která ji nakonec i vyhrála. Nápaditost zdejších kuchařek, pokud jde o úpravu zelí a pokrmy z něj připravené, je až obdivuhodná. Těsně před vyvrcholením soutěže, kdy ve skladu JZD Řepákov zbývalo už jen posledních pár tun zelí a roudnické školní jídelně šlapal v soutěži na paty hostinský Jirka ze samotného Řepákova, rozhodl soutěž ve prospěch roudnických příjezd skupiny železničních modelářů z celého Československa, kteří se v Roudnici účastnili jakéhosi podivínského setkání. Ti k vítězství školní kuchyně přispěli svým neuvěřitelným apetitem a neutuchající touhou po zelí, v němž našli svůj gastronomický svatý grál. Ve snaze dopřát sympatickým kuchařkám vítězství v soutěži, odmítali konzumovat nadále maso i přílohy a opakovaně si chodili přidávat na své talíře plné naběračky zelí.

Malou revoluci málem způsobil poslední oběd, v němž po snědení veškerých zásob zelí byl šéfkuchař nucen improvizovaně změnit jídelníček a z řepákovských skladů vzít zavděk alespoň dovezenou tureckou čočkou.

Tak snad příště zbyde alespoň nějaké zelí pro přepravu na našich železničních vozech ve velikosti N.

Tímto se náš zababovský tým Nscale loučí a už se těšíme na další Roudnici v roce 2015.