Fremo 2013 – jubilejní

Datum aktualizace: 28.X.2013

Datum konání: 3. — 6.X.2013

Zababovské sekci N-scale se dostalo cti zorganizovat nejen pravidelné mezinárodní setkání FREMO, ale rovnou výroční akci 25 let N-scale ve FREMU!

Po počátečním nadšení a následném vystřízlivění nastal čas horečnatých příprav. Postupně byla zajištěna hala, ubytování pro zahraniční účastníky, jídlo, občerstvení, hostesky, projížďka Prahou historickou tramvají, návštěva pivovaru a spousty dalších drobností pro vyšperkování setkání.

Pokud jsme v minulosti psali o nějakých „nej“ při běžných setkáních, tato akce by měla spíš přídomek mega.

Vše se podařilo nakonec zvládnout, leckdy i za pochodu.

Hlavní tratě

Hlavní tratě se skládaly z hlavní tratě Pecka – Staré Splavy. Za Peckou a jejím tradičním předměstím Kobylky se nacházela odb. Odry. Zde se trať dělila na dvě větve. Větev do SRN se napojovala v Hausenu na dvoukolejnou trať DB Tettnang – Karlsruhe Durlach. Státní hranici překračovala přes pásmo se zostřeným režimem. Druhá větev ČSD pokračovala přes Filípkov do Kristiánova a dále do Podolí. Stanice Filípkov a Podolí byly vybaveny zbrusu novým a vyzkoušeným ovládáním systému reléovka AŽD.

Hlavní trať pokračovala okolo vlečky papírna dále směr Lipová. Lipová se postupně díky Radkovi blíží do zdárného finiše, a to jak z hlediska ovládání, i tak krajinově. V Lipové se hlavní trať opět dělila na dvě hlavní tratě. Jedna do Starých Splavů přes Přístav Holešky. Druhá do zastávky Nučice a dále DDR, kde se na odbočce napojila na trať DR Neuntal – Bismark.

Odbočné tratě

Ze stanice Podolí odbočovala vedlejší trať do Horní Blatné. Na té opět majitel pokročil v precizní práci na krajině. Za Horní Blatnou, respektive za odbočkou Na Rozcestí, která byla tentokrát součástí stanice Horní Blatná, se nacházel D-trojkový ráj. Jedna trať D3 přes Zv 138, Žleby, Kocourkov, vlečku Zrno do areálu ZZN Řepy. Druhá přes Železárny Hrádek do dopravny Vršiny.

Trať z Neuntalu pokračovala přes odbočku, na které se připojila trať ČSD, dále přes vlečku cihelny (Ziegelei) do Sonnebergu. Stanice Sonneberg je ve výstavbě, ale již dnes je v ní při provozu čilý ruch. Z této velké stanice trať vedla do Sickte a končila v Bismarku. Tato malá malebná stanička je velice precizně provedena, včetně mechanických přestavníků výhybek, které pohybují i s výhybkovými návěstidly.

Tratě DB byly tři. Jedna z Tettnangu přes vlečky a dopravny Brennstoffhandel, důl Zeche Mauritz Humboldt, pilu Maleis, strojírny Fördertechnik, k odbočce, kde se připojila trať ČSD. Dále pokračovala přes stanici Hausen do velké stanice Karlsruhe Durlach. Tuto takřka 13 metrů dlouhou stanici už někteří z nás znají ze setkání v Praze v roce 2011.

Další trať vedla z Karlsruhe-Durlach do stanice Rosenheim a dále na francouzské hranice se SNCF. Rozlehlá stanice Rosenheim je zajímavá několika točnami, úrovňovým křížením kolejí a velkým depem. Před Rosenheimem ještě odbočovala vlečka do železáren Haslingen. Tento modul je znám svou neuvěřitelnou univerzálností. Dá se použít jak průchozí modul na dvoukolejku napříč, tak na jednokolejku podélně a ještě má možnost napojení další vlečky.

Poslední tratí byla trať Karlsruhe Durlach – Schattenbach. Tato skrytá stanice plnila funkci „seřaďovací“ stanice pro DB.

Trať francouzská vycházela z Valises sur Mer, přímořského letoviska se středomořskou pláží. Zde se každý strojvedoucí po příjezdu nebo před odjezdem musel „povinně“ občerstvit vínem. Z této malebné staničky pokračovala trať přes odbočku, kde přicházela trať DB z Rosenheimu, do další odbočky na trať FS a končila ve skryté stanici Eichthal.

Italské železnice byly zastoupeny tratí z odbočky u Eichthalu, odkud pokračovala přes nákladiště Riseria Audoni do stanice Poggionovo. Následovala stanice Fornaci s vlečkovým areálem. Dalším zajímavým místem bylo nákladiště Vetreria Vignola. Na konci tratě FS se nacházela skrytá stanice Soresna.

Jedna z tratí DSB vycházela přímo ze stanice DB Karlsruhe – Durlach. Pokračovala přes stanici Skovstrup k největší dánské stanici Nordfaxe. V této obloukové stanici se rozdělovaly tratě. Jedna vedla přes vlečky v Hamnenu do skryté stanice „Fiddleyard“. Druhá vedla přes stanici Klagerup s depem a dále pokračovala do již švédského nákladiště Sandsvangen. Ze stanice Klagerup ještě odbočovala trať do koncové stanice Yallahrup.

Švédská trať začínala bezprostředně za stanicí DSB Klagerup. První byla vlečka Sandsvangen, dále následovaly zastávky Alnarp, Kurvarp a velká stanice Ahus. Za touto stanicí trať vedla do koncové stanice SJ Fossie. Tato stanice má na jedné straně zajímavé troj-rozhranní. Přímo vedl díl s točnou, rozhraní pod úhlem 45° bylo nevyužité a v úhlu 90° byl napojen vlečkový modul Fossie industri.

Toto trojrozhraní je zajímavě řešeno, avšak kolej v úhlu 90° je už zřejmě na hraně norem a rozhraní je možné použít zřejmě jen jako napojení vlečky.

Česká skupinka navezla některý materiál do haly již ve středu v podvečer. Bohužel slíbené uskladnění modulů předem se úplně nevydařilo, protože hala byla využita až do 20.00. Přesto se vše nakonec zvládlo. Po 20. hodině následovala bleskurychlá vykládka našich aut a šlo se na vykládku modulů zahraničních účastníků. Po prvotní bleskové vykládce všeho dostupného se využil čas čekání na příjezd Olafa s Karlsruhe ke stavbě jednotlivých celků. Olaf dojel vinou několika kolon až ve 23.30, nicméně za pomoci rychlovykládkové čety byly moduly brzy uvnitř haly a mohlo se jít zaslouženě spát.

Ve čtvrtek brzy ráno stavba pokračovala. Mohlo se zdát, že relativně pomalu, ale je to opravdu jen zdání. Vždyť se postavilo více než 270 metrů tratí a natáhlo se stovky metrů kabelů. Pozdě večer bylo vše připraveno, a tak mohl být v pátek dopoledne zahájen provoz.

Za zmínku stojí ještě nápad italských kolegů uspořádat národní bufety. To se podařilo zrealizovat na 100 %. První den byl bufet s vynikajícími lahůdkami z Polska (zajímavé, bufet dovezli, moduly ne) a pro nás trochu „exotickou“ dánskou a švédskou kuchyní. Převládaly ryby, ale i jiné lahůdky a především roztodivná mazadla. Ale tentokrát ne pro vozidla, ale pro útroby účastníků!

Provoz probíhal dle připravených jízdních řádů. Každá železniční správa měla vytvořen vlastní grafikon, navzájem domluveny byly jen mezinárodní vlaky. Pro západní část a DR vytvořili grafikon němečtí kolegové, pro ČSD jsme si ho vytvořili sami. Ve finále byly všechny jízdní řády shromážděny na jednu hromádku a strojvedoucí si je rozebírali chronologicky bez možnosti výběru železniční správy. Pro některé to bylo zpestření, pro některé past. Většina strojvedoucích to však zvládala bez problémů. Někde se s úsměvem pomohlo, vše bez stresu.

Osobní doprava fungovala jak mezinárodní, tak dálková i místní. Páteřním vlakem mezi západem a východem se stal Západní expres, jedoucí ze SNCF přes DB na ČSD. Ale i mezi ČSD a DR se proběhla souprava expresu Karlex a osobního vlaku Frieden. Na západní straně zase Lyntog mezi DB a DSB.

Zbytek probíhal plně v režii jednotlivých železničních správ.

Nákladní doprava byla rozdělena na východní a západní Evropu. Barvy ve skrytých stanicích však byly společné. To bylo sice trochu nelogické, ale nakonec proč ne. Spojovací vlaky byly mezi východem a západem ukončeny v Pecce, kde se tedy přeřazovala zátěž pro celý svět. Jinak měly skryté seřazovací stanice skoro všechny správy, kromě DR, která využívala pro řazení stanici Sonneberg.

Na celém kolejišti tedy panovala velice čilá exportní i importní doprava nákladů mezi všemi možnými (někdy i nemožnými) stanicemi, nákladišti a vlečkami.

Pivo

Ve Žlebech pingloval v místní hospodě U zámku jistý P. Z. Jelikož byl velkým znalcem piva, a nejen českého, nebyl dvakrát spokojen s kvalitou dodávaného skoro místního Dačického ležáku. (Dle jeho slov „to byl prostě hnus!“) Jeho švagr byl zaměstnancem v Pragoexportu a dokázal ledacos sehnat (a hlavně si i ulít domů). Proto slovo dalo slovo a švagr po návštěvě obchodních zástupců z Dánska zkusmo objednal dva vozy silného piva z Nordfaxu, zda to vůbec projde. Pivo bylo kamuflováno jako náklad přebytku ocele. Bohužel k jejich škodě si tuto informaci nechali pro sebe. Tak se stalo, že vlakvedoucí Mn vlaku, který nebyl na této trati dlouho ve směně, přistavil tyto vozy místo ke skladu do dvora vlečky Sfinx.

Zaměstnanci této firmy se samozřejmě nepochlubili, co že to ve vozech vlastně bylo, a náklad v tichosti uskladnili. Po týdnu, když hospodářské výsledky Sfinxu padaly (a nejen ony), přijela hospodářská komise. Dělníci museli s pravdou ven. Naštěstí bylo vše dobře kamuflováno. Náklad ani peníze nikomu nechyběly, a tak komise odjížděla s auty plnými bas piv zpět. Ne však daleko. Cestou ještě stihla navštívit hospodu U zámku. Zde také rapidně upadl počet vytočených piv, protože největším spotřebitelem byli samozřejmě dělníci z blízkého Sfinxu. Ani oni nebyli hloupí! Přece nebudou chlemtat ten hnus, když mají plný sklad lahody z Nordfaxu.

A jak dopadl iniciátor celé akce pingl P. Z.? U zámku dopingloval, a jelikož měl drážní průmyslovku, nastoupil na dráhu do ŽST Pecka.

Zabezpečení jízd bylo též v režii jednotlivých správ. Někde se používaly telefony, někde PC s prográmkem simulujícím traťový souhlas a zobrazujícím hodiny a grafikon. Tento program použila nakonec naše parta nejen v přeshraniční komunikaci Pecka – Hausen, ale i v úseku Pecka – Filípkov – Kristiánov – Podolí. Program je na platformě JAVA, komunikuje přes WIFI a díky ladění několika lidí (Honzy a Vendy) mohl být vyzkoušen a bude pravděpodobně i dále používán. Jeho nespornou výhodou je zjednodušení jazykové komunikace přes hranice. Nejen však to, uspoří i čas s telefonováním, které někdy při zrychleném běhu času může značně zdržovat. Uvidíme, zda nás ještě více nadchne a rozšíří se i na normálních setkáních.

Pro modelový čas byl použit centrální „Big Ben“ uprostřed haly s připojením dalších dvou menších na krajích moduliště.

V pátek před obědem proběhl únos vlaku z ČSSR do NSR. Jednalo se o malé zpestření setkání, které jsme připravili na základě skutečné historické události z padesátých let XX. století, o níž se více dočtete zde a zde (Wikipedia). Snad se tento choreografický výstřelek několika ochotnicky naladěných členů Zababova zalíbil i ostatním. K této akci bylo vyrobeno pamětní triko s motivem této únosové akce.

Únos

Po několikaměsíčních přípravách (rozuměj alkoholických dýcháncích do rána) uzrál ve třech zaměstnancích ŽST Pecka plán překročit ilegálně státní hranici a zmizet do NSR. Byli to výpravčí F. K., vozový elektrikář R. N. a dopravní náměstek P. Z. (Ano byl to již onen zmíněný vyhozený pingl ze Žleb, který se zatím vypracoval až na tento post!) Megalomanský F. K. navrhl unést Západní expres. Po suchém připomenutí R. N., že ten tam jezdí normálně a s po zuby ozbrojenou eskortou, spokojil se s lokomotivou, kterou uměl řídit. Na poslední chvíli si uvědomil, že bude lepší ji nechat v LD Pecka otočit kapotou směr NSR pro případ krytí před střelbou. R. N. sehnal v hospodě od podnapilé pohraniční hlídky za metr piv samopal vz. 61 „škorpion“. No a zbývalo jen napsat ceduli k zabránění střelby na straně NSR. Tu napsal P. Z., protože byl nejgramotnější a také nejstřízlivější.

V pátek 4. října svůj plán zrealizovali. Výpravčí postavil vlakovou cestu, uzamkl kancelář a spolu s oběma kumpány vyrazil s lokomotivou vstříc novému životu. Po odjezdu ze ŽST Pecka si však zbylí zaměstnanci všimli, že se děje něco divného. První byl strojmistr LD, kterému stále vrtalo hlavou, nač chce výpravčí otočit mašinu. Druhý byl strojvedoucí zálohy, který oblboval nákladní pokladní (to si tři výtečníci předem vysledovali a využili), který si všiml, že mu odjíždí lokomotiva neznámo kam. Když všem docvaklo, co se děje, dílem ze strachu, dílem ze vzteku, že nemohli jet taky, zalarmovali pohraničáře.

Vskutku, když se lokomotiva blížila k hranici, pohraničáři odhodili karty, odvolali služební psy (pochopili, že pes lokomotivu nezastaví) a spustili palbu. Železničáři však palbu neopětovali. R. N. totiž zapoměl od vojáků koupit krom samopalu i náboje! A tak po překročení hranice za řinčení skla, zvonění plechů a kouřícího stroje vyskákali do pole a plazili se směrem k Hausenu. Nutno dodat, že F. K. dělal čest své profesi a zastavil tak, aby v NSR nepoškodil nejbližší výhybku!

Po doplazení do Hausenu, před budovu s nápisem POLIZEI, R. N. teatrálně zahodil samopal, který byl k ničemu od začátku, ale jaksi ho zapoměl zahodit dříve. P. Z. vytáhl rozstřílenou ušmudlanou ceduli s nápisem NICHT SCHIESSEN, KEINE TERRORISTEN a F. K. začal řvát FREEDOM, přestože byli v Německu.

Strohá zpráva v novinách Rudé Právo ze dne 5. 10.:

Teroristický útok zažehnán Včera dne 4. října se pokusila skupina ozbrojených nebezpečných teroristických narušitelů překročit státní hranici na úseku Odry – Horní Filípkov a zavléci tak na nepřátelské území československou lokomotivu. Členové Pohraniční stráže, příslušníci SNB a piloti vrtulníkové jednotky Líně bránili hranici statečně. Americké okupační úřady poskytly zločincům předem připravovanou pomoc. S politováním musíme sdělit, že protistátně zaměřeným gangsterům se jejich čin podařilo dokonat! Vyšetřování bude pokračovat na české straně. Československé úřady obratem zažádaly úřady NSR o okamžité vydání nebezpečných teroristů. Zatím bezvýsledně.

A jak dopadli “teroristé“? R. N. se vypracoval a stal marketingovým ředitelem ve firmě Siemens a.s., P. Z. si otevřel v Norimberku u konečné metra Röthenbach hotel (závistivci tvrdí, že hodinový) a F. K. dopadl nejhůře. Protože neuměl jazyk (to se prokázalo už krátce po únosu), byl po nedorozumění s velitelem cizinecké policie v Hausenu předán zpět do ČSSR.

Po této akci již probíhal normální provoz až do podvečera.

Následoval zlatý hřeb setkání. Všichni platící výletníci se přesunuli na tramvajovou zastávku Větrník a zhruba po hodinové jízdě historickou tramvají po trase – Větrník – Pražský hrad – Malostranská – Újezd – Národní divadlo – Národní třída – Karlovo náměstí – Palackého náměstí – Mánesův most – Pražský hrad – Břevnov vystoupili a přesunuli se do Klášterního šenku. Zde bylo připraveno pohoštění, pivo a prohlídka pivovaru s ochutnávkou. V pivovaru bylo předem objednáno i speciální pivo FREMO-Lager s pamětní etiketou, které pak bylo dále ke koupi pro účastníky. Tím byl zakončen další krásný den setkání.

V sobotu od rána probíhal provoz po celý den. Objevilo se velké množství návštěv. K večeru už kulminovala nákladní doprava na ČSD na maximu. Pecka se Starými Splavy sotva stíhaly. Ale naštěstí ráno moudřejší večera, a tak se nechalo něco tak, jak bylo a hurá spát. Někteří už tou dobou začali být značně unavení. (A to nikoliv požíváním alkolektvarů.)

Tento den byl národní bufet italský a český.

Zloba

V žst Pecka sloužil jako vedoucí posunu F. K. Byl to ten, který byl vrácen z NSR. Odpykal si část trestu a na amnestii byl propuštěn. Jeho nenávist k západnímu Německu však byla značná. Snažil se proto poškozovat zásilky z a do Německa. Nejednou odjížděl vlak špatně seřazený, jindy se zase za odjíždějícím vlakem sypalo zrní z poškozeného vozu. S oblibou manipuloval s nálepkami na vozech. Stávalo se, že obilí cestovalo v chladicím voze. Jeho přičiněním byla přeprava obilí ve vozech od cementu, a tyto vozy skončily ještě navíc na jiném místě! Konec záškodnictví nastal jeho zatčením po vrcholném díle při jeho akci „lokomotiva“. Podařilo se mu totiž vyřadit z provozu lokomotivu DB řady 218. Vyšetřovatel SNB v Pecce na něho řval se smíšenými pocity. Sice způsobil trestný čin, ale na kapitalistické lokomotivě. Byl proto vyhozen na ulici s poznámkou, že jestli se to bude ještě opakovat, bude s ním naloženo jako s nenapravitelným recidivistou. Od té doby zavládl na západní hranici klid.

Neděle – den poslední. Dopoledne ještě probíhal provoz, avšak těsně před obědem se již začínali balit naši kolegové ze Švédska. Není se co divit. Domů to měli stovky kilometrů a museli stihnout večerní trajekt. Po obědě nastal obvyklý úklid vozidel, rozebírání moduliště, balení a rozchod (spíš rozjezd) do svých domovů. Vše bez chaosu a relativně v poklidu.

Zhruba po 17.00 byla hala prázdná a už jen krátké loučení s kolegy z Německa, předání vyklizené haly školníkovi a převezení modulů do skladu.

V 18.00 byl již poslední náš modul uklizen na svém místě ve skladu, aby odpočíval do Roudnice a akce byla definitivně ukončena.

Díky Petrovi se podařilo zajistit několik hostesek. Po celou dobu setkání tak byla zajištěna pořadatelská, tlumočnická a účetní služba v jednom. Bez našich hostesek bychom museli vše řešit sami a nemohli se věnovat dění v hale. Všechny hostesky pod vedením Venduly Dýckové s úsměvem reprezentovaly nejen N-scale a Zababov, ale i celou Českou Republiku před očima zahraničních účastníků. Proto patří obrovský dík Vendule, oběma Klárám, Ivetě, Janě i Otině za nezištnou profesionální a leckdy hodně úmornou práci!

Co dodat na závěr? Jen čekat na reakce ostatních zahraničních kolegů.

Všem, kteří přispěli byť i jen maličkostmi k realizaci tohoto setkání, patří velký dík. Snad si i u zahraničních kolegů vysloužíme uznání za uspořádání akce, která byla sice velice náročná, ale určitě stála za to!