|
Pořádat oslavu svých narozenin čtvrt roku předem by mě v životě nenapadlo. Když však bylo na letošní červen do Milevska naplánováno výroční setkání u příležitosti 10 let od vzniku Zababova, vůbec jsem se nad tím nepozastavil, přestože dobře vím, že těch 10 let uplyne až letos na podzim. Dát totiž dohromady termín, který by vyhovoval všem současným sekcím klubu, není až tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. |
Měl jsem radost, že se po dlouhé době zase potkám s kamarády z jiných sekcí. TT-čkaře sice vídáme pravidelně každé jaro na společném setkání v Zákupech, ale spoustu H0-kařů jsem neviděl dokonce řadu let, a to nemluvím o modulech. A tak ani nevadilo, že jednotlivé sekce nahlásily jen redukované layouty, ostatně daný prostor jejich další rozvinutí příliš neumožňoval. Důležité pro mne bylo potkat se s lidmi, jichž si vážím, jejichž názory mě zajímají, jejichž schopnosti a dílo pro mne představují inspiraci. Tato má očekávání setkání rozhodně splnilo, i když jsem z pracovních důvodů bohužel musel jeden den vynechat.
Tahle reportáž ale má být o N-kovém layoutu, takže pojďme k němu. Sem tam si ale dovolíme ji přerušit několika příběhy, které se skutečně staly. Sepsal je jeden nejmenovaný provozní zaměstnanec stanice Pecka, jehož jméno je po přečtení poznámek pochopitelně utajeno. To, že příběhy nebyly zachyceny dobovým tiskem, je prostě a jen zásluhou toho, že tehdy u nás neexistoval bulvár. My jsme však přesto k dobovým pramenům získali exkluzivní přístup, proto je našim čtenářům jako první a bez cenzury nabízíme.
Příběh první – pro milovníky staré techniky
Zhruba v polovině platnosti GVD přišlo na Okres udání o chystaném příjezdu skupiny turistů z kapitalistických zemí na zámek ve Žlebech. Tomu se samozřejmě všichni při jednání u stolu smáli. Úsměv však všechny přešel po příchodu náčelníka Provozního oddílu, který nejen informaci potvrdil, ale sdělil jejich požadavek na jízdu zvláštního vlaku ze žst. Pecka do žst. Žleby. Po dlouhém rokování a pod vidinou valut byla zvláštní jízda přiklepnuta. Další boj nastal mezi zaměstnanci žst. Pecka a náčelníkem PO po zjištění, že zvláštní vlak nemůže být odstaven celou jednu směnu v žst. Žleby. Nakonec došlo ke kompromisu. Historický motorový vlak Vindobona typu Köln vyjel i s valutovými turisty do Žlebů. Zpět se ovšem ihned vrátil soupravově. Otázkou zůstává, co se stalo s turisty? Kdo ví, už se nikdy podruhé neobjevili. Zůstalo jen několik fotografií z jízdy.
Přestože už od začátku bylo jasné, že do Milevska se nedostane Bob se svým Podolím ani Ondra se Starými Splavy (a tudíž bude k dispozici pouze jeden skryťák), snažili jsme se připravit provozně zajímavý layout. A můj pocit, s nímž jsem nakonec ze setkání odjížděl, předčil očekávání. Ale popořadě.
S jedinou skrytou stanicí (v podobě Pecky) a bez stanice odbočné(v podobě Podolí) by se mohlo zdát, že nic zajímavého vymyslet nejde. Na místě jsme se však přesvědčili o staré známé pravdě, že méně může někdy znamenat více. Layout nakonec sestával z následujících celků:
Skrytá stanice Pecka představovala návaznou síť ČSD a v podstatě odtud vycházely všechny spoje. Obsluha zde byla převážně dvojmužná a jako již tradičně byla stanice ovládána přes PC pomocí programu ModelJop. Poprvé po čtyřech letech provozu se projevily menší potíže s instalovanými přestavníky Hofmann, kdy díky uvolněným segmentům zpětného hlášení (ty jsou u těchto přestavníků přišroubovány jako externí díl) bylo nutné přerušit jeden modelový den a závadu na místě odstranit. Jinak fungovala Pecka jako vždy spolehlivě a pro danou konfiguraci layoutu byla svou kapacitou více než dostatečná. Služba zde tedy byla včetně posunu bez jakýchkoliv stresů a komplikací.
Z Pecky na viditelnou část layoutu vycházela místní trať řízená dle předpisu pro zjednodušenou dopravu D3, přičemž dirigující dispečer, který měl na starosti provoz na celé trati, seděl v koncové stanici Horní Blatná. V praxi to znamenalo, že strojvedoucí se museli z jednotlivých dopraven telefonicky hlásit dirigujícímu dispečerovi. Při zajímavém, ale nepřehuštěném grafikonu tak byl dostatečný prostor, aby si tento způsob provozu zažili i novější členové a dokonce někteří z nich si troufnuli s malou nápovědou vyzkoušet i funkci dirigujícího dispečera.
Příběh druhý – pro milovníky provozu
Jednoho odpoledne v žst. Žleby se zrodil v hlavách strojvedoucích P.K. a F.K. zlepšovací nápad (rozuměj lenost a vidina dřívějšího zdrhnutí ze šichty), jak ušetřit čas a naftu. Po projednání s dirigujícím dispečerem a výpravčím žst. Pecka byly spojeny průběžný nákladní vlak a manipulační vlak směr Pecka. Po dojezdu do cílové stanice bylo za ovací gratulováno oběma strojvedoucím a slíbeny větší prémie. Po utichnutí rozruchu si oba předvolal na kobereček náčelník depa a ve vší tichosti jim suše oznámil, že byli udáni ostatními zaměstnanci (patrně těmi, kteří nejvíce jásali a slavili po příjezdu) za několikeré porušení předpisů ČSD. 2x projetí lichoběžníkové tabulky v žst. Žleby, několikeré překročení traťové rychlosti (že by i strojmistr donášel?). Po zhodnocení byly prémie opět odebrány a pohroženo vyhazovem při stížnostech nebo opakování této „partyzánské“ akce. I tento vlak byl bohudík nebo bohužel (?) zdokumentován.
Po odjezdu z Pecky se trať jako obvykle prosmýkla městským modulem Kobylky a po několika modelových minutách jízdy se vlak ocitl na mostu přes vlečkové koleje přístavu Holešky. Tento modul s vlečkovým areálem fiktivního říčního přístavu byl poprvé představen na jarním setkání v Zákupech. K úplnému dokončení měl v Milevsku ještě daleko. Od Zákup proběhlo zejména odstranění nedostatků zjištěných při premiérovém provozu. Byla znovu osazena traťová kolej v oblasti mostu (a odstraněn tak problematický spoj mezi dvěma díly modulu), došlo k finálnímu nátěru a patinaci příhradového mostu (jehož lept pochází z dílny Radka Mendeho), byly z větší části osazeny a částečně povrchově upraveny betonové opěrné zdi, došlo k instalaci dna budoucích přístavních bazénů. |
Především ale bylo v přístavu zprovozněno (v Zákupech ještě nefunkční) zámkové ovládání traťové výhybky odbočující na vlečku. Strojvedoucí vlaku jedoucího na vlečku tak nejprve v Pecce spolu s ovladačem a vozovými kartami obdržel klíč od výhybky, jejíž odemčení mu umožnilo výhybku přestavit. Následně po vjezdu na vlečku byla výhybka opět přestavena do přímé polohy a uzamčena. Průběžná trať tak byla opět volná a strojvedoucí manipulačního vlaku pak měl k dispozici celý prostor vlečky k další manipulaci nijak nerušící provoz na trati.
A byl to leckdy tvrdý oříšek dokázat posbírat všechny vozy připravené k odvozu a současně přistavit k nakládkovým místům vozy právě přivezené. Do přístavu přijížděly v jednom vlaku současně vozy pro tato nakládková místa: uhláky pro skládku a překládku uhlí, kontejnerové vozy ke kontejnerovému překladišti, plošinové vozy k volné skládce, zavřené vozy ke skladišti kusových zásilek, chladící vozy k mrazírnám. A občas ještě nějaké neobvyklé zpestření třeba v podobě hlubinného vozu s nákladem kabelových cívek. Všichni ale nakonec zvládli posun v přístavu na výbornou a můžeme říci, že přístav je vlastně takovým tréninkovým polygonem pro posunovače
Absolutní premiéru mělo v N-kové sestavě modulů závorářské stanoviště Zv138 Franty Krásy. Zdánlivě jednoduchý rovný modul délky 80cm (v Milevsku ještě bez krajiny) obsahuje jednu výhybku a jednu funkční výkolejku, která jistí zdejší nakládkovou kolej. Po předchozím popisu ovládání přístavu jistě nepřekvapí, že i Franta vybavil modul Zv138 zámky a klíči, navíc se vzájemnými závislostmi mezi výkolejkou a výhybkou. Na jednoduchém příkladu má tak i laik možnost pochopit, jak funguje jištění závislostí pomocí zámků. Perlou Frantova modulu však není funkční výkolejka (ta je již běžnou součástí našeho provozu od zprovoznění stanice Žleby), nýbrž funkční výměnové návěstidlo u zdejší výhybky. Franta totiž dokázal rozpohybovat nejen závaží, ale otáčí se mu i těleso výměnového návěstidla!
Zv138 bylo obsluhováno manipulačním vlakem z úvraťové stanice Žleby, odkud byla souprava vozů pro Zv138 sunuta.
Příběh třetí – pro milovníky dobrodružství
Jak se občas stává, v LD Pecka bylo víc neprovozních lokomotiv, než schopných. Bohužel tento los osudu vyšel zrovna na posunovací lokomotivy. Stanice plná zátěže do přístavu, výpravčí nervózní, telefony ve vozové a přepravní kanceláři nepřetržitě zvoní. Za tohoto stavu se náčelník rozhodl podstoupit riskantní krok. Žádost o udělení výjimky traťové třídy zatížení pro lokomotivy řady T679.1 – „Sergej“. Což o to v přístavu je hej, koleje relativně nové, podbité, ale co trať z Pecky? No to se musí vyzkoušet zkušební jízdou! I dal rozkaz náměstkovi, ten strojmistrovi a ten, ten už musel na fírcimru mezi lidi. Nabídka prémií nepomohla, pouze se ozval nejmladší pomocník strojvedoucího, že Sergej není přechodný na trať směr Žleby. To víme! Po delším naléhání a příslibech nejprve jedné a posléze i druhé lahve nedostatkové Ruské vodky se jeden strojvedoucí přihlásil a nakonec trať zkušebně projel, vše bez závad a problémů. Zápis zněl asi takto:
„Podařilo se nám z vlastní iniciativy (po řvaní všech možných lidí)zkvalitnit obsluhu přístavu pomocí nových výkonnějších vozidel řady T679.1. Zkušební jízda proběhla po náročných přípravách strojvedoucího (sehnat nějakého vola) a hnacího vozidla (sehnat nějaké vozidlo schopné provozu). Důkladná opakovaná jízda (strojvedoucí to projel sem i tam se staženou pr…í a to bylo vše) prokázala vhodnost použití hnacího vozidla řady T679.1.“
To, že se vůbec nezměnil normativ, který je mimochodem omezen délkou v přístavu, už zpráva jaksi nezmiňuje. A tak do přístavu vyjel Sergej, párkrát se tam ještě objevil, ale po uschopnění vhodnějších lokomotiv zase v tichosti zmizel.
Tím se dostáváme k další stanici našeho layoutu, kterou byly Žleby. Za tu krátkou dobu, co tato stanice, postavená dle skutečné předlohy naprosto přesně v měřítku 1:160, existuje, se stala nepostradatelnou stálicí našeho kolejiště. Nejen precizní modelové zpracování, ale i provozně zajímavá úvrať způsobují, že kolem stanice je při provozu neustále plno a je stále nač koukat. A aby to nebylo tak jednoduché, přidal nám Ondra do grafikonu též odvěšování přívěsných vozů od motoráků pokračujících úvratí do Blatné. K tomu přidejte obsluhu místní vlečky podniku Sfinx, manipulační vlak, který ze Žlebů sunutím obsluhoval Zv138, a sem tam nějaký odstavený vůz u skladiště a Rubikova kostka je najednou hračkou pro nemluvňata Nebylo výjimkou, že zoufalé vlakové čety odvěšovaly překážející vagóny na vlečku podniku Sfinx, jen aby se ve stanici hnuly a mohly provést potřebné manipulace. Jaké štěstí, že podnikový ředitel Sfinxu nebyl zrovna v závodě přítomen a řadoví zaměstnanci továrny měli pro potřeby dráhy pochopení.
Když se konečně strojvedoucí protlačil přes Žleby, zbýval mu už jen pohodový a romantický úsek trati do koncové stanice Horní Blatná. Pravidelný čtenář našeho webu už asi ví, že i toto je model skutečné stanice zmenšené 1:160. Pravdou je, že něco jsme si v provozu proti skutečnosti přidali. A to dirigujícího dispečera, kterého jsme sem posadili, a pak také skutečnost, že stanice byla použita jako koncová. Pavel pro tento účel oprášil své návěstní opakovače, které pro Blatnou má a v případě provozní potřeby je instaluje. Přestože Blatná ve skutečnosti návěstidly vybavená není, v některých provozních situacích (obvykle při zařazení stanice na hlavní trati) je vhodné, aby měla alespoň vjezdová návěstidla, což platilo i v tomto případě. Na konto Blatné musím však prozradit ještě něco. Blatná je totiž vybavena tak, že lze dokonce celou stanici v případě potřeby ovládat dálkově! V takovém případě se nejen na bočnice instalují návěstní opakovače (nahrazující nepřítomná vjezdová návěstidla), ale aktivují se detekce obsazení kolejových úseků. Vzdálená obsluha tam může mít kompletní přehled, co se ve stanici děje. V Milevsku ale, jak již bylo uvedeno, seděl dispečer přímo ve stanici, takže měl alespoň o své stanici dokonalý přehled. Více už musel namáhat své mozkové buňky ohledně dění na zbylé části trati, kterou z Blatné řídil. Zde se už musel spoléhat jen a jen na telefonickou komunikaci s vlakovými četami a s Peckou. Budiž ke cti všem, kdo se funkce dispečera v Blatné po dobu milevského setkání zhostili, že ji zvládli. O to radostnější je toto konstatování, že odvahu sebrali i naprostí provozní nováčci.
Příběh čtvrtý (a poslední) – pro milovníky spolupráce
Jak známo, ČSD a Československá pošta spolu dosti úzce spolupracují. V žst. Pecka tato spolupráce nabyla mamutích rozměrů. Silnice II třídy, která vede z Pecky do Horní Blatné mimo Žleby, měla být opravována po sesutí krajnic po četných deštích. Iniciativní technolog F.K. (ano je to ten bývalý strojvedoucí, který skutečně povýšil) nabídl Čs. poště kapacitu jednoho kurzovního vozu Pecka – Horní Blatná. Jeho schopnosti skončily u nalezení jednoho páru vlaků Pecka – Horní Blatná, který je veden motorovým vozem bez přestupu ve Žlebech. Bohužel, už se nenamáhal zjišťovat, manipulaci s přívěsným vozem v žst. Žleby, a tak zase jednou zaměstnancům pěkně zatopil. Na popud četných stížností obsluhujícího personálu, zejména M.F., byl předvolán k disciplinárnímu řízení přímo k náčelníkovi Provozního oddílu. Po nátlaku se přiznal, že vše vymyslel pro svého vzdáleného bratrance, který šmelí vším možným (alkohol z Moravy, čokoláda od tety ze Švýcarska), aby měl zajištěn přísun zboží, které mu chodí poštou. Samozřejmě byl okamžitě přeložen zpět do LD na dílnu, pod lokomotivy do kanálu a bratranec zatčen a potrestán. Ten byl ovšem potrestán dvakrát, nejen soudem, ale zjistilo se, že balíky se mu při přepravě vlakem ztrácí víc, než při přepravě autem. Tento kurz zanikl ještě před koncem GVD, nicméně pohotový šotouš stihl poštovní vůz na konci osobáčku ze Žlebů zdokumentovat.
A tak se ukázalo, že i zdánlivě jednoduchý layout může při provozu připravit zajímavé chvilky, ale hlavně že může odbourat někdy zbytečný ostych a nesmělost provozně dosud méně zkušených členů. A tak se těším, že příště (třeba už na podzim v Praze) bude stále a více zájemců o služby ve stanicích, neboť po překonání počáteční nesmělosti je třeba vykročit vstříc dalším výzvám.
A abych zůstal poplatný době, kterou modelujeme…hlavně je třeba vykročit vstříc světlým zítřkům!
Autoři reportáže: František Krása a Dan Buchtela
Fotografie: Láďa Seidl, Franta Krása a Dan Buchtela