Cesta do Svatoňovic byla tentokráte nekonečná. Když začala sedmá hodina naší cesty, viděli jsme, že se nedostavíme včas. Chtěli jsme se zachovat podle předpisů (jedeme přece jenom do jiné sekce na návštěvu), a tak jsme našli tedy předpis S a začali hledat, co se dělá v takovémto případě. Nic podobného předpis neřeší, takže jsme to vyřešili vlastním rozumem – smskou. Až do cíle naší cesty jsme si pak předpis pečlivě předčítali a čekali jsme, jaké to na místě vlastně bude, jak to vlastně bude doopravdy fungovat. Člověk je přece jen od přírody zvědavý. Zní to asi trapně, ale zejména nás zajímaly barevné vesty, protože jsme si takové barvy z praxe nevybavovali. Při příjezdu už na nás od tělocvičny svítila žlutá vesta. Míra okamžitě bravurně navedl přívěs až ke vchodu a než jsme se stačili rozkoukat, tak týmy s vnitřní a venkovní obuví totálně vyplenily celý přívěs. Úžasná spolupráce, disciplína, rychlost, ochota. Poté jsme se rychle přivítali s přítomnými a dali se do práce. Měli jsme radost, že i přes zpoždění jsme nebyli poslední, a tak nám práce šla lépe od ruky. Stavba probíhala velice rychle, každý dělal, co mu bylo přiděleno, takže ráno bylo vše připraveno k provozu.
Další dny probíhal provoz bez závad. I když někteří (nejmenovaní) návštěvníci říkali, že nic nejezdí, byl provoz asi tak akorát. Po layoutu jezdila spousta vozidel, každý si určitě přišel na své. Véna by zásoboval provoz možná nepřetržitě, ale zastavilo ho zoufalé „už dost“ z Výpravčic. Převážela se spousta různorodých nákladů jak reálných, tak i jen „kartových“. Pracovní nasazení výpravčích i strojvedoucích bylo jako vždy úžasné. Jen ty karty dělají mnohým problémy. Ale věřím tomu, že časem si zvyknou všichni, a všichni se to i správně naučí. Spolupráce mezi všemi účastníky ze Slovenska, Polska, Německa a různých koutů Čech byla zábavou a radostí pro všechny. Vzhledem k tomu, že jsem byla po celou dobu v Michalovcích, nemám informace z provozu, ale měla jsem čas si layout projít. Nové stanice, nové moduly a úctyhodná úzkokolejka. Nádhera! Vše bylo fajn, pohoda a myslím, že jsme si ho všichni užili. Díky za jeho uspořádání!
Přemýšlím, jak to vše trefně popsat. Napadá mě:
P – pohodový provoz plný radosti, plněné předpisy
R – radost, rozumný a reálný provoz, rychlé reakce
O – organizovanost
V – vlídnost, vstřícnost, vozidla s vozovými kartami
O – otevřenost, provozuschopné oběhy vozů,
Z – znalosti, zajímavé zásilky, zodpovědnost
Mnozí by mě jistě i doplnili, nebráním se nápadům.
P.S. A i když si teď asi bude většina myslet, že je to rýpání, dodávám můj zcela subjektivní názor: pro mě bylo setkání tak nějak zvláštní. Přišlo mi „umělé“ (omlouvám se za tento výraz, ale po celou dobu mně nenapadlo vhodnější slovo). Neuvěřitelný klid. Až to skoro vypadalo jako ticho před bouří (snad ji tímto nepřivolám). Kromě výše uvedeného předpisu – žádný stanovený řád, a všichni dělali, co bylo potřeba. Čistění kolejí, včasnost na místech (až na výjimky při nedostatku strojvedoucích), skoro dokonalá znalost dopravních předpisů, minimum zpoždění, žádná veřejná námitka na předčasné ukončení sobotního provozu, okamžité výměny a opravy porouchaných strojů i modulů,… Ano, jsou to samá pozitiva, mělo by to tak být a bylo to tak a bylo to fajn. Fungovalo to vše tak, jak mělo. Asi opravdu stačí jeden předpis a jeho znalost. Práce je pak rychlejší a bezproblémová. Takže nic proti předpisům! Ale mně k tomu všemu „něco“ chybělo. Není to namířeno proti nikomu, celý rok se těším, že se se všemi uvidím, ráda jsem si popovídala s mnohými, pobavila se, zasmála se, zažila zajímavé a pohodové setkání ve zcela jiné, nové pozici, ale atmosféra, alespoň pro mě, byla prostě zvláštní. Že by chyběl Hynek, Martin a Míla se zpěvem a kytarou?
Zorka