Bielsko-Biala 2015

2. — 5. VII. 2015

Kochálistické setkání očima kochálisty…

(Pavla Bureše)

Rozhodli jsme se splnit slib. Slib, který jsme dali Gřeškovi, našemu polskému kamarádovi a dlouholetému spoluúčastníku modulových setkání u nás i v zahraničí, že k nim do Polska určitě jednou dorazíme. Pořád jsme to odkládali, až přišlo pozvání do Bielska-Biale, kam Śląska Grupa TT přesunula svoje tradiční setkání v Sosnowci. Kouknutím na web haly, kde se setkání konalo, jsme se trochu zalekli. Celkové výstavní plochy víceúčelové haly kolem 6000m2!

V průběhu první poloviny roku jsme ještě prováděli nějaké lobby s cílem zvýšit účast. Nakonec nás jelo jen pět: Petr Novotný, Michal Hornych, Pavel Boháč, Jana Pěkná a já. A doplnili nás junioři Jiřík s Honzíkem, Ráďa a juniorka Esterka. Takže velká výprava. Informace z Polska přicházely sporadicky a některé (na které jsme z našich setkání zvyklí) nepřišly vůbec. Takže jsme to nakonec pojali, že to jedeme „zkusit”.

Den před setkáním mi přichází SMS — Gřešek. Jestli můžeme vzít 2 zegary. Hrabu na zahradě hlínu a zrovna mám Petra Novotného na telefonu. „Petře, můžeš vygůglit, co to jsou ZEGARY?” Za chvíli SMS — hodiny. A jej. Den před setkáním Gřešek shání hodiny. Pociťuji lehký strach. 🙂

V den D jsme vyrazili ráno. Nabaleni s věcmi do jedné dodávky a zbytek osazenstva dvěma osobáky. Plánovaný odjezd se mně osobně sice pozdržel, ale v osm hodin už jsem projížděl Lanškrounem. Zkratkou přes Žichlínek na pětatřicítku jsem byl v Mohelnici za hodinu a pak už dvoudproudovka až do Bielska. Na adresu Karbowa 26 mě spolehlivě dovedla google navigace v telefonu. Celkový čas tři hodiny. To je to samé jako do Zákup.

Prvním překvapením (a musím říci, že pořádným) byla hala. Že je velká, je patrné i z jejího webu, ale naživo je to mazec. Vysoká budova uprostřed rozlehlých parkovacích ploch. V 10:45 jsem projížděl bránou kolem ochranky, která mě vítala dotazem:
„Pociągi?”
„Ano.”
„Z druge strony dule.”

Další šok — příjezd do haly. Nabalil jsem svůj oblíbený rudlík a vozík. Nebyly potřeba. Zajíždí se vysokými dveřmi na místo. Zatím nejpřesnější přistání Bělé do layoutu. Vykládám sám asi dva metry od jejího plánovaného postavení (vytyčeno na místě žlutou páskou). Než přijede Pavel s Michalem a jejich juniory, je skoro všechno venku. Vykládka je fakt fofr.

Kousek od mého vykládacího místa stojí silový rozváděč, připravený k použití. Je na něm vylepený QR kód, evidentně se vztahující k setkání. Zkouším ho skenovat. Adresa na modelové hodiny a server, který je bude řídit. Zbytky drobného despektu, že to jedeme jen zkusit, se lehce vytrácejí.

Dalším benefitem, který nás okamžitě zaujal, jsou počty erárních židlí a stolů. Holt výstaviště. Stoly jsou dvou druhů. Malé, ale pevné plastové, a velké dřevěné. Vše skládací a lehce přenosné.

Stavbu nikdo neorganizuje. Vzniká sama. Ale zdá se mi, že trochu špatně — od jednoho konce. Mé nadšení trochu vadne. Přeci musí vědět, že si tím brzdí čas, když nestaví od prostředku. Sháním se po koordinátoru stavby. Nechápou a já zjišťuji, že žádný není. „Ty jsi přeci koordinátor svých modulů, ne?” zní lakonická odpověď. Vždyť je to vlastně pravda… A za chvíli dále zjišťuji, že se nestaví od kraje, že by to nevěděli, ale protože chybí klíčové moduly, bez nichž to nejde. Gřešek s nimi doráží o půl páté. V tu dobu už většina modulů stojí. Moduliště juniorů (dřevěný vláček) už dávno jezdí.

Zvedáme Bělou a rozjíždíme přípravu kopce. Jak stojí Gubin, připojujeme Chlum a pak už minuta na jeden modul. Čepy pracují. Bělá připojena a po ní Techniczna (Tc2). Zjišťuji jestli máme řešit LN boxy, protože někde, například u slovenských kolegů, už visí. „No asi ano…” zní od někoho, kdo šel kolem. A jejda. DCC bez plánu. Obávám se nejhoršího! Nepřipravené DCC jsem viděl naposledy v Rokytnici 2012, kde nás stálo den ježdění.

Přijíždějí kolegové z Maďarska. Těším se. První setkání s bájným Hungarskem, které se nám — ani přes vydatnou pomoc Heikovy maďarské manželky — nikdy nepodařilo dostat do Rossweinu, Koenigsmoosu nebo Rokytnice. Jejich moduly jsou zelené, pěkné a dodělané.

S úlekem zjišťuji, že zřejmě jediná nezelená sada modulů je můj strašný bílý kopec a částečně nedokončená Bělá (tedy když nepočítám pár polských žolíků). Strach z kolapsu DCC vystřídává pocit ostudy, že jsme přijeli jediní nedodělaní.

Jak později s oddechem zjišťuji, ani strach ani stud nebyly na místě. Zcela dřevený je i Kobier. Hurá, nejsme v tom sami.

Jdeme na večeři. Bum, pecka od vedra a to je sedm hodin. Venku 32 stupňů, uvnitř krásných 23. Uvědomuji si, že klimatizace musí hodně zabírat. V každém rohu otevřená velká vrata. Ale nemá s tím problém, čtyři trubky z každého rohu o průměru tak metr dělají svoji práci. K večeři je v hospůdce (cca 200 metrů) maso na grilu. K tomu americké brambory a zelenina. Porce jde sníst jen s obtížemi. Je to ale moc dobré. Dáváme Tyskie (místní ležák) a běžíme se schovat zpět do haly.

Po večeři stavíme dál. DCC pomalu vzniká, zatím ale nevíme, kam zapojíme signál. Nikdo to neví. V mnoha stanicích už stojí na kolejích soupravy připravené na zítřek. Ze zababovských akcí jsem zvyklý čekat na pokyn DCC koordinátora „stavět na koleje povoleno”. Zmocňuje se mě opět obava.

Kolem jedenácté jdeme spát. Neoficiálně do šaten. Bylo to domluveno, ale nyní to vypadá trochu ilegálně. Na vině je asi ale jazyková bariéra. Ochranka o nás ví a ochotně nám šatny otevírá. Pán se dokonce omlouvá, že nemohou nabídnout lepší komfort. Podlaha je trochu tvrdá, ale sprcha výborná, jen trochu horká. Klima funguje perfektně. Ráno se probudím samovolně a kupodivu vyspalý. Zjišťuji, že je 8:45, šatna nemá okna.

Snídáme a pak doděláváme DCC. Pořád musím řešit spory juniorů, kdo bude kdy smažit na počítači…

Před jedenáctou se rozjíždí první sejšna. Dostáváme bezdrátové telefony. Už jsem myslel, že na sebe budeme hulákat. Telefony totiž nikdo netahal. Ani já jsem se pak už radši neptal. V prostoru před layoutem jezdí správce s čisticím zařízením a čistí podlahu.

Aktivuji hodiny v mobilu. Fakt fungují! Jdu sloužit na odbočku Chlum, kam je napsaná normální šichta. Prvotní strach opadl, dá se to. Kolem poledne modulového času si to už vyloženě užívám. Čtu si v nákresňáku a připravuji si další situace. Přichází mi pomoci junior Honzík. Má zlomenou ruku (v neděli před setkáním byl na operaci, zítra musí na další…) a tak je trochu outsider v boji o počítač. Překvapivě rychle zvládá ovládání odbočky a my s Pavlikem Bohym blahořečíme Pavla Štěpánka, jak dobře to vymyslel.

Dál řídím odbočku pokyny „postav výhybku na Bělou”, „postav na Gubin”, „od Lietavské zelenou”, „od Bělé bílou” atd.

Zjišťuji výhody mobilních telefonů. Zevluji kolem layoutu a kochám se ne příliš daleko od odbočky, a pořád přijímám, odhlašuji a přijímám. A na pusu dálkově ovládám odbočku. Juniora to evidentně chytlo a připadá si důležitě. Vydržel to až do večera.

Představuji si situaci, kdy sedím tam, kam i císař pán chodil sám, a přijde mi nabídka na Os z Bělé. Naštěstí to nebylo nutné a vlídná slečna Pěkná z Bělé se na mě stále usmívá.

Gubin netelefonuje. Nepovažuje to příliš za nutné. Občas sice (asi pro zábavu) patnáctka zadrnčí, ale většinou vlak zjistím, až stojí na klacku v odbočce. Opět blahořečím emeritního, že si vyhrál s tím shazováním návěstidel. Kombinace, že Gubin bez ohlášení pouští a odbočka není krytá, mi nahání hrůzu. Fírové, kteří klacek ignorovali, byli naštěstí jen asi dva. A ti skončili na nepřehozené výhybce Chlumu.

Výhled z odbočky je nádherný. Ale druhou sejšnu už se nudím a po dohodě s Tiborem přesouváme druhý den ovládání do Lietavské Lúčky, která se porovnala s počátečním závalem rychlíky a obsluha už se na to cítila. Do konce setkání už to kluci dávali v pohodě.

Rozjíždí se i nákladka. Je sice výrazně v menšině, ale funguje. Posílám uhlí do Tc1. Druhý den mi náklady nesou zpět, že neví co s nimi. No jo, nenapsal jsem opakovaný oběh.

Po layoutu se objevují tanky. Téma je znát — cvičení sil VS Targa. Strach z kolapsu DCC pomalu mizí. I když je vidět blikání lokomotiv. Měřím silové napětí v kolejích — 13-14V. To není moc. Ale jezdíme.

Přichází další moje (naše?) noční můra — veřejnost. Podmínka haly zdarma. Zjišťuji, že obavy jsou liché. Veřejnost je oddělena plotem tak metr a půl daleko a chodí v dostatečném koridoru. Později vidíme, že v rohu stojí fronta na prováděné návštěvy dovnitř. Zjištěno náhodou, jinak jsme si jich ani nevšimli. Hosté jsou max. po třech a s jedním průvodcem. Označeni visačkou. Fronta je dlouhá, nevím jestli se na všechny vůbec dostalo. Připadám si „posh”, protože mohu být za plotem uvnitř.

Druhý den po obědě zjišťujeme, že visačky bude dobré nosit. Jana s Ešli (jejda, na tu jsem zapomněl) se přes ochranku mají problém dostat dovnitř.

Třetí sejšna už ožívá nákladní dopravou. Posílají se tanky a vojenská technika. Petr dává na koleje vlak s uranem. V Gubinu stojí vrtulník Mi-2. Vzlétne k monitoringu soupravy?

Jdu sloužit do Tc2, která je „naším” skryťákem. Po hodině to mám najeté. Čas asi neběží plánovaných 1:6. Pak ale chyby dělám. K Pannonii jsem nepřipojil lůžka. A to tam mám napsané!!!

V kopci vidím tlačení soupravy rukou. Hučím a později zjišťuji, že už jsou postrky respektovány.

Michal mě střídá a já jdu odjezdit nějaký vlak s juniory. Pak brblají, jezdili by ještě. Zajedu si i do Maďarska. Dorkafalva a zajímavý smyčkový skryťák Petla. Maďarští kolegové bezproblémově reagují na angličtinu. K vidění jsou krásně zpracované originální maďarské lokomotivy.

Beru další vlak a začínám v Bielsku—Biale. Stanice je zatím zatravněná a zasypaná SST, cca 3 m dlouhá. Dovídám se, že bude mít 12 m. Nalézám v ní nádherné výhybky reálných geometrií na CODE 70 a to včetně angličanů, oboustranných, tak jednostranných. „Co to je?” ptám se majitele. 3D tisk! Bielsko—Biala boří mé dosavadní přesvěcení, že 3D tisky jsou zatím ještě daleko. Beru si kontakt a domlouvám vzorky. Majitel je super týpek, otevřen všem otázkám.

Projíždím layout. Vedle je nádherná zastávka Osiek. Dále stanice Kobier — ve výstavbě. Zajímavý a pěkně zpracovaný Boreczek. Pěkný betonový viadukt má trochu sešlejší krajinu — je vidět, že je to už docela veterán. Pak zastávka Balin a šup přes viadukt, který se klene nad hlubokým údolím řeky (nezeptal jsem se na jméno). Modul, který jde z toho metru až na zem, je hlavní návštěvnickou atrakcí. Pod mostem je hospoda, teče tam pravá voda v řece, právě probíhá svatba. Tedy přesněji řečeno svatba probíhá tak 15x za den. Za chvíli mi to leze krkem a jdu nahoru na most s myšlenkou, že skočím dolů na stoly restaurace a ukončím to trápení. Naštěstí mě zachraňuje šotouš na mostě, který mě upozorní na právě projíždějící vlak mého synka. A jsme zpět v Gubinu a hurá domů na Slovensko. V Lietavské se už domlouváme a svatební pochod není tak slyšet. Ale most u diváků opravdu vedl, to musím uznat. Jezdila po něm i auta (ani jsem nevěděl, že se Faller vejde i do IFy), byl tam ohňostroj, zpívali ptáci v lese…

Po sobotní večeři (výborná gulášovka s chlebem) je diskuze a pak volné jízdy. Jezdí zajímavé soupravy. Pak se ale koná celoúčastnická diskuze spojená s děkováním. Zapojujeme se do diskuze, je dán prostor i kritickým připomínkám. Vše se ale nese ve velmi příjemném duchu. Polští kolegové projevují zájem o pomoc v DCC na příští setkání. Pavel Bohy odpovídá na dotazy. Zvážíme, jak dalece můžeme pomoci, ale asi to půjde. Popisujeme, jak probíhá stavba DCC u nás a to včetně příprav. Chápou, že to má něco do sebe.

Zaznívají kritiky k malé práci s kartami ze strany zejména nových účastníků. Gřešek, zvyklý z ostatních západoevropských setkání, popisuje, že není asi vhodné, aby benzín přijel v Gčku. Vzpomínáme na časy minulé.

Lukasz Faber vysvětluje, jak je to s halou. Po skončení sportovní sezony je na pár týdnů volná, kdy probíhá údržba palubovky (odveze se a znovu přiveze). V tomto termínu je možné pořádat takovouto akci. Naplní se tím volný termín a je k dispozici zajímavá kulturní akce pro veřejnost.

Neděle. Jezdí se do dvou hodin. Dopoledne jsem požádán, abych pozdravil účastníky do mikrofonu v češtině. Následuje maďarština, němčina a slovenština. Doplňujeme tak výklad Lukasze k celé akci, který provází tu a tam hostinské návštěvy. Pokouším se odhadnout účast. Tisíc, dva denně? Nevím, počty se v obrovské hale úplně ztrácí.

Dopoledne mi Lukasz potvrzuje, že tam bylo představenstvo města. Byli nadšení a podobný termín pro rok 2016 je zaručen. Dokonce slíbili o den víc, což byla jedna z našich připomínek při večerní diskuzi. Je to námět na na zlepšení, když už se všichni trmácíme takovou dálku.

Hodina do konce. Stavím v Tc2 soupravu na Pn PP 55303. Dávám na koleje 30 Sasek a plním je štěrkem. Karta je souhrná 30 štěrk – „Towar: Material armadny strategicny; adresát: Tc1”. Nevim, jestli to je polsky správně, ale všichni tomu rozumí a nikdo si nedovolí dělat problémy. Souprava odjíždí načas a publikum fotí jak divé. Lietavska otáčí soupravu a dává jiný stroj — k mé radosti „okuliarnika”. Na centimetr se do „LL” těch 30 Sas vejde. To ale neplatí o dalších stanicích. Gubin projíždíme, v dalších dopravnách si bez problémů poradí. Křižování s popotažením znají i v Polsku. Tc2 na konci má obavy, ale pak mě v předstihu informují, že se souprava bude ve stanici dělit. Nakonec to není potřeba. Rezerva tak 3 cm. Vykládáme a zpět jedeme jako násled nějakého Os vlaku. Na kopci mi fíra kazí to, na co jsem se celou dobu těšil. Vymrskne ho stovkou a bez postrku, který jsem si mezitím nastartoval. Poetika je pryč. No spěchá. Slečna, která řídí vlak, už chce být někde jinde.

Oběd v 14:30 a balíme. Nakládání rovnou do auta jde rychle. Přesto balíme poslední. Co děláme špatně? Že by chybějící vesty?

Odjíždíme domů. Malé zamotání v Bielsku. Zachránila nás opět navigace, tentokrát v Michalově telefonu. A už jsme na dálnici. Tři hodiny čisté cesty a jsme doma.

A jaké mám pocity? Myslet si, že jedeme něco jen „zkusit” a pak se možná uvidí, byla hrozná arogance. Kolegové z Polska mají rozhodně co nabídnout. Byť jsme třeba v organizování dopravy dál, oni nás zase bez problémů trumfují v dokončenosti použitých modulů. Navíc jsou otevřeni jakékoliv formě naší „ostrovní” organizace. Když si budeme chtít třeba udělat vlastní „ultraprovozářský GVD”, vlastní část layoutu, nákladní dopravu, vlastní telefonií, dostaneme k tomu zcela jistě prostor.

Co jsem si ale užíval po celou dobu, byla neskutečně příjemná atmosféra a všeobecné nadšení, které už z našich setkání moc neznám. A nemyslím si, že to bylo jen tou perfektní klimatizací.

Příště jedu určitě!

Shrnutí – plusy:

HALA. Jednoznačně nejlepší, v které jsem kdy na setkání byl. Enormní rozměr 80x40m.
Klimatizace. Bez komentáře.
Atmosféra. Přátelské a družné prostředí. Nadšení přítomných. Přeji si, ať vydrží.
Způsob kritiky v diskuzi. Věcná, objektivní a v klidu podaná.
Hodiny. Na hale velké promítané projektorem na stěnu. Kdo chtěl, bezdrátově do kompu nebo do telefonu.
Bezdrátová telefonie. Super věc.
Jídlo a pivo v restauraci. Zajímavá kuchyně.
Pěkné erární stoly a židle.
Ochranka. Bylo to humorné, ale velmi účinné.
Bez problémů zvládnutá organizace hostů a veřejnosti. Hala to v klidu pojala.
Nové kontakty, nové věci, nové technologie.
Drtivá většina modulů zelená a dodělaná. Pěkné stanice dle reálu.

Mínusy:

Spaní v hale. Příště musím mít postel. Karimatku už nedávám. I když to byla zase úspora času.
Lehké DCC problémy (viděli jsme už ale mnohem horší)
Na naše poměry trochu nejasná organizace a živelná stavba. Kolik toho je ale výsledkem „jazykové bariéry” nevím. Třeba tam nějaká organizace byla.
Termín. Raději bych květen, říjen. Ale s tímhle asi nepůjde moc hnout.
Bylo nás málo. Doktora jsem se snažil vměstnat do Tc2, ale neuspěl jsem. Junioři pak drčeli, že si vůbec nezajezdili.
Menší nakládka. Platí holt, co si nezajistíš, to prostě nemáš. Je to jako v životě. Žádný taťka, co Tě vodí za ručičku.
Nezelený kopec. Nestihl jsem to, i když jsem chtěl.
Celkově i v hale stav „nás málo”. Prostě obecný problém modulového modeláře. Ale tady byla celková doprava menší, než na co jsme zvyklí, takže nedostatek lidí nebyl nijak kritický.
O den kratší setkání, než jsme zvyklí od nás. Ale na příště se (možná i na náš popud) chystá změna.
Svatební pochod od Felixe Mendelssohn-Bartholdyho 15x denně. To bylo fakt peklo. Ještě teď ho slyším v hlavě.

pokračování