Téma provozního setkání klubu Zababov Rokytnice v Orlických horách 2012
Provozní setkání českých, německých a polských modelářů lze tematicky snadno umístit kamkoli podél hranic jejich zemí, a ve všech můžeme zajímavě modelovat příhraniční a přeshraniční provoz. Ale na mapě najdeme jen jediné místo, kde se Polsko, Německo a Československo setkávají společně a kde zdálky nepřekročitelná státní hranice svou neustálou přítomností víc spojuje, než rozděluje, ať už tím, že z každého vršíčku je lépe vidět k sousedům, než domů, nebo tím, že v každé domácnosti byste ve skříni našli stejnokroj se státním znakem a na kanapi jejího nositele, odpočívajícího mezi směnami při ochraně hranice. Dlužno říci, že blouznění o vojenské ochraně územní celistvosti, jemuž podlehla československá generalita ihned po válce, postupně slábla pod tíhou praktických argumentů, zejména ekonomickou náročností ochrany zelené hranice se spřátelenými státy, kterou nikdo nenarušoval, věda, že „tam“ to opravdu není lepší, až je nakonec definitivně vyléčil příchod spřátelených vojsk v roce 1968.
Skutečné trojmezí není žádný bod, z něhož by se na tři světové strany rozbíhaly přímé linie státních hranic, ale naopak čtyři do sebe zaklíněné výběžky: šluknovský a frýdlantský z Čech a žitavský z německé Lužice a podél klikaté lužické Nisy polský bogatyňský. Už tak složitou situaci komplikují města Varnsdorf a Seifhennersdorf, která jakoby se nemohla rozhodnout, kam chtějí patřit a k nim i český Fukov, který na své příslušnosti k Čechám trval tak pevně, až byl roce 1956 zcela vysídlen a srovnán se zemí. Textilní i jiní průmyslníci ať už čeští, saští nebo pruští samozřejmě nemohli nechat tuto pečlivě připravenou osnovu neprotkanou útkem železničních tratí. Nikde na světě tak nebylo lze cestou jedním vlakem tolikrát překročit státní hranici. Poválečné územní změny přiřkly území východně od Lužické Nisy Polsku a řeka klikatící se pod železnicí, změnivší se na novou státní hranici rozšířila seznam peážních úseků. Nové územní i politické uspořádání a změna osídlení vedly k tomu, že trojmezí poválečná léta přežívalo z podstaty. Socialistický těžký průmysl, hladovící po energii, využil zásob energetického uhlí, otevřel velkolomy a postavil parní elektrárny, zásobující elektřinou desetinu Polska a čtvrtinu východního Německa a krom toho, že uhlím ze zdánlivě bezedných zákopů zásobil elektrolyzéry hliníkáren, způsobil zánik jehličnatých lesů Jizerských hor. Mezi oběti uhlí samozřejmě patřily i železnice: zastavení osobní dopravy na tratích nezbytných pro energetický provoz i na těch, které náhle vedly do nádraží na okraji jámy a zrušení a snesení těch, pod nimiž bylo další uhlí. Běžný provoz mimo oblast těžby byl poznamenán velkým množstvím peážních vlaků, osobních i nákladních, které samozřejmě na území cizího státu nezastavovaly. Výjimkou byla od osmdesátých let Žitava (Zittau), kde byl zřízen zvláštní perón s celním a pasovým odbavením. Přes Žitavu jezdil pár rychlíků Plzeň — Liberec, který nikde jinde v Německu nezastavoval a naopak z Žitavy jezdily osobní vlaky do Ebersbachu přes český Varnsdorf, ty naopak nezastavovaly tam.
Poslední reálie: pro potřeby německých hliníkáren (těch na uhlí) se dovážel prakticky nepřetržitě od poloviny druhé světové války maďarský bauxit a jeho trasa se u nás ustálila na bývalé Rakouské severozápadní dráze a pak přes Rumburk. Po roce 1989 Němci usoudili, že tímto způsobem se hliník vyrábět nedá a odvezli ho sto tisíc tun Maďarům zpátky.
Na našem Trojmezí, troj-omezeném možnostmi layoutu, jsme v čase, kdy se na všech stranách hranice znovu zuřivě staví další doly na uhlí a elektrárny a v Polsku se otvírá nový velkolom, který pohltí důležitou část trati z Polska, na níž bude během setkání ukončen provoz. Celým layoutem projíždějí dlouhé nákladní vlaky s materiálem pro stavbu a stavebními stroji. Práce se nevyhnou ani železnici a výluka na trati za Waldengenbergem si vynutí vedení německých vlaků po československém území přes Výpravčice zpět do Německa. Ty v Československu zastavují výhradně z dopravních důvodů a nástup a výstup cestujících není povolen. Po dobu výluky je přes Rumburk a Waldengenberg odklonem veden rychlík Plzeň — Liberec, jehož souprava je zkrácena na běžnou normu pro rychlíky Znojmo — Rumburk a z důvodu úvrati v Ebersbachu je přivěšen postrk (aby nepřekážel ve WGB a mohl hrát sám sebe jak se spolu vykřižoval). Podobně se pro spojení polského pohraničí s polským vnitrozemím používá objízdná trasa řes ČSSR a NDR, ale jen pro nákladní vlaky a dálkové rychlíky, u nichž zpoždění vlivem delší trasy není tak citelné.
