Pachatelé se po týdnu vracejí na místo činu…

V našem případě se nás ve dnech 27. až 29. května pár vrátilo, abychom úspěšně pokračovali v provozním TT setkání v žamberecké Vonwillerově továrně (později Mosilana), které začalo minulý víkend. Minulou neděli jsme na místě zanechali všechny moduly, takže tentokrát jsme začátek měli trošku jednodušší. V pátek večer jsme pouze roznesli vše do základního postavení a těšili se na sobotní ráno.

Díky spoustě akcí, nejen modelářských, se nás sešlo o trošku méně, než bylo nezbytně nutné. Vlastně nás bylo tak akorát. Já s Michalem jsme ale měli pocit, že občas potkáváme sami sebe. 🙂 Já jsem tentokrát ani neoblékla bundu. A Michalův pravidelný takt odebírání sešiťáků způsobil to, že Michal nejspíš zná každý kamínek z trati Žamberk — Kouřim. Jiné sešiťáky jakoby se před ním schovávaly! Ale Michal se nevzpouzel, nepřebíral a hrdinně kmital sem a tam.

Občas bylo nutné nastoupit jako strojvedoucí do již rozjetého vlaku. Tato situace většinou nastala, když si mladí strojvedoucí vyfasovali sešiťák, následně zapomněli, že mají vlak, protože je více zajímaly hry na mobilu. Poté si vzpomněli, doběhli do stanice a tam byli velmi překvapeni, že jejich vlak už tam dávno není. U nás totiž vlaky jezdily na čas! Většinou… Maximální zpoždění byla jedna hodina. Čas běžel beze změn 1:5 a strojvedoucí i výpravčí zvládli odpracovat dvě a půl sejšny. Provoz byl plynulý, bez poruch. Bylo nás sice málo, o to více jsme si to užili. Byl čas na to, aby majitelé stanic vychytali „mušky”, které by např. na velkých setkáních mohly být problémem. A byl čas také na to, aby se noví strojvedoucí mohli v klidu seznamovat s pravidly provozu. A že nových i staronových strojvedoucích bylo! Děkujeme všem za pomoc a hlavně disciplinovanost a ochotu vézt vlak kdykoliv byla potřeba.

Každý přiložil ruku ke společné hře. Zatímco jeden Michal programoval Fredy a lokomotivy, druhý Michal se postaral o digitální hodiny. S Pavlem nainstalovali do každé stanice počítač s dataprojektorem. Kromě časové informace probíhala na stěně také spousta hlášek. Některé k obveselení publika, ale jinak se podstatné informace dostaly najednou všem a okamžitě a bylo tím jasné, co se děje a bude dít.

Cukrovar a stanice Kouřim nebyly obsazené. V Žamberku výborně výpravcoval Jirka. S provozem ve stanici a jejím okolí si poradil s přehledem. Odpoledne už potřeboval odpočinek, tak ho vystřídal Ondra — ve funkci výpravčího poprvé. A šlo mu to pěkně od ruky. Večer ho pak vystřídal Pavel. V Bělé sloužil nejdříve Pavel a po příjezdu sám její majitel Petr. Michalovcokarlštejn (= Karlštejn + Michalovce) stačil obíhat Petr s Michalovou pomocí. Jako zababovští strojvedoucí pak jezdili oba Michalové, já, občas nějaký teenager a zbytek odpracovali příchozí kamarádi, přátelé, známí.

Panovala veselá, pohodová, prima nálada. K ní přispěli nejen samotní účastníci, ale i místní stylová hospůdka Imrvere a pizzerie, pracovníci z muzea, zvídaví návštěvníci. A k dobré náladě v neposlední řadě přispěla spousta ozvučených strojů, včetně velmi rušné Manky, která vozila turisty z hradu do hradu (z Bezdězu do Karlštejna). Zvuky v hale se pěkně rozléhaly. A mimochodem — cedulku „Pozor, kouše” by si tentokrát zasloužil výpravčí v Bělé. 🙂 Všechny sice mile upozorňoval, jak správně a přesně zastavit u peronu, zvládl spoustu zajímavých dopravních situací, ale v čilém provozu v Bělé není divné, že musel občas zvýšit hlas na neukázněné a neposlušné mladé strojvedoucí, kteří většinou nechtěli slyšet o dopravních předpisech a už vůbec ne o jízdních řádech.

Oba víkendy v prostředí Muzea starých strojů ve Vonwillerově továrně v Žamberku byly určitě vydařené. Nikdo nelituje desítky naběhaných kilometrů kolem moduliště. Udělali jsme tím nejen něco pro své zdraví, ale i pro společného koníčka, společnou zábavu. A také jsme ukázali veřejnosti, co umíme a kdo jsme. Toto velmi zajímavé prostředí zcela jistě s našimi moduly opět navštívíme!

Fotogalerie:

Přišli jsme k hotovému… Ušetřili jsme čas a spoustu práce.

Čekalo nás pouze rozestavení vozidel a čistění kolejí.

Digitální čas byl v každé stanici.

K obveselení probíhaly i různé hlášky.

Připraveno, jedéééééém! Strojvedoucí k sešiťákům a ke strojům! Výpravčí do stanic! Čas běží…

Mezi půlnocí a ránem byl dokonce i čas stopovat jednotlivé vlaky: první vlak z Michalovců do Žamberka – Pn – řepa, dále Mn do Bělé, ze Žamberka Pn do Michalovců, vlečka a manipulace v cukrovaru, první ranní osobní vlaky, rychlíky.

Co se pohybovalo po kolejišti. Přepravy byly různorodé. Provoz plynulý. V čase 1:5 bylo nutné jezdit na čas, aby se včas křižovalo a nezdržoval se provoz.

Mankou jezdili turisté z hradu do hradu (z Bezdězu na Karlštejn).

Ve stanicích bylo občas velmi rušno. V některých výpravčí nevěděli, co mají dělat dřív (Žamberk, Bělá). V některých bylo klidněji (Karlštejn, Michalovce, Kouřim).

Litický kopec nedělal strojvedoucím ani jejím strojům problémy.

S provozem nám pomáhala řada našich známých, kamarádů, přátel. Provoz a smysl hry rychle pochopili i ti, co jezdili poprvé.

Naše mládež byla také přínosem pro náš provoz, i když občas bylo nutné je trochu usměrnit. Nejraději totiž seděli poblíž Bělé a věnovali se hrám.

Spokojenost, dobrá nálada, diskuse s majiteli, probírání provozu, krásné počasí, zkoušení strojů, kolodoprava (ty metry sem a tam se v prostorách haly nasčítají!), chutné jídlo, výborné pivko,… prostě pohoda. A ta panovala i v provozu.

Balení. Práce šla celkem dobře od ruky a moduly z haly rychle mizely. Všude je dostatek prostoru a mechaniky, která ulehčí práci. A se vším šup rovnou do auta! A na správný postup balení dohlížela čtyřnohá slečna.

Související články: