Podzimní setkání pro veřejnost se stalo již naší tradicí.
Letos byla do puntíku splněna podmínka zelených modulů, takže návštěvníci měli, jako vždy, na co koukat. Důmyslný layout sestavil náš layoutářský guru Michal. A jako vždy se mu povedl. Škoda jen, že rozměry sálu neumožňují přístup ke všem modulům. Dírov, tady v Dobrovici nově zařazený, je pastva i pro modelářské oko. Zbytek layoutu zaplnil tradičně cukrovar, Kouřim a moduly z České Skalice (Na konci světa, Česká Skalice, Petrovice). I mezi českoskalickými traťovými moduly se našly zcela nové. A do layoutu se také zcela poprvé zařadily moduly Petra Šebely a nikoliv poprvé moduly Laďky Minaříkové, kdy zastávka Samopše s posázavským tunelem vytvořila úžasnou terénní scenérii.
Přípravy v plném proudu.
Grafikon Petr sestavil tak, aby pro návštěvníky stále něco jezdilo. V Dírově a v České Skalici tudíž měli výpravčí plné ruce práce. A Jirka to ve svém Dírově statečně vydržel po celou dobu našeho provozu! A to i přes to, že občas jeho stanice zkoušela jeho trpělivost. Všichni naši účastníci měli také plné ruce práce – byli jsme v komorním počtu, tudíž jsme byli všichni plně vytíženi. V neděli před obědem jsme zvládli začít čtvrtou sejšnu. Po layoutu se pohybovaly různé soupravy osobní i nákladní. Pro obveselení diváků byly v neděli zavedeny extra jízdy Leoexpresu a parní soupravy 377.0 + oddílové pruské vozy. A kdo byl unavený koukáním na provoz a moduly, mohl koukat na promítání fotek z našich akcí a přečíst si o našem koníčku. Větší děti měly možnost si v modelářských dílničkách udělat krajinku podle svých představ. Menší děti si mohly vybarvit nebo vystříhat mašinky, event. si hrát na dětském kolejovém koberečku s plastovými mašinkami.
Provoz pro veřejnost.
A jak setkání probíhalo? Ve čtvrtek přijeli všichni na místo včas – většina kolem páté hodiny. Moduly stály rychle na nohou. Oříškem bylo zaměření, ale i s tím jsme si pomocí metru, vytištěného layoutu a následně spočítaného měřítka poradili. Aspoň bylo od začátku veselo. Míra dodal svoji telefonii (nově v Dobrovici), vozy a nákladní dopravu připravil Petr, Míra vozidla, Jirka přivezl jízdní řády (Pami, děkujeme!), Ivča si připravila dílničku, s Ondrou jsme natáhli nezbytný závěs (asi jsme nebyli dostatečně důslední, protože každé ráno byla nejméně půlka na zemi), Michal přijel natáhnout DCC. Všechno šlo tak nějak „samo“ (ale všichni víme, že za tím vším je spousta společné práce všech). Než jsme se rozkoukali, bylo všechno připraveno a to ještě nebylo ani 22:00. Ráno jsme pak ještě nalepili popisky, udělali nástěnky, Jardové pomáhali s lavičkami pro děti, Míra s Petrem doroznesli vozidla, majitelé stanic vyčistili koleje a úderem deváté hodiny jsme začali. K našemu údivu byl sál brzy plný, občas tam byla až i tlačenice. S hodinovou pauzou na oběd jsme jezdili až do 18:00. A sál nebyl nikdy prázdný. Odpoledne byla trošku krize – nedostatek strojvedoucích, ale dovedli jsme si se situací operativně poradit. Na ubytovně nás pak čekalo překvapení – ubytovna vytopená (nikoliv teplem, ale vodou). Ale i s touto situací jsme se dobře poprali – telefonickou obdobou pohádky O kohoutkovi a slepičce. Stejná dopravní, návštěvní, provozní i ubytovací situace se pak opakovala také v sobotu. V neděli už byl pouze dopolední provoz, ale i na něj se přišla podívat spousta návštěvníků. Zejména Saša v Kouřimi a Míra v cukrovaru odborně odpovídali na všetečné dotazy návštěvníků (Proč nejsou na modulu zvířátka? Co je to ta remíza? Co všechno ten vlak veze do cukrovaru? A to fakt potřebují? Cože je to ten Tuzex?…). Ale i v ostatních stanicích (Ondra – Česká Skalice a Na konci světa, Petr – Česká Skalice, Na konci světa, Olda – Česká Skalice a moduly kolem, Petr a Kuba – Petrovice, Jirka – Dírov) vysvětlovali, jak moduly fungují i jakým způsobem je provozujeme, ukazovali naše pomůcky apod. Strojvedoucí (Jardové, Petr Šeb. se svými kluky i manželkou a já) jsme zase vysvětlovali, jak vypadá jízdní řád, proč ty naše hodiny jdou tak rychle nebo proč ten vlak staví tam a tam a stojí někde „jen tak“. Pustili jsme do provozu pod naším dohledem i mladé zájemce o pozici strojvedoucích. Někteří byli hodně šikovní a mohli by z nich být dobří členové klubu (někteří o tom přemýšlejí). Podle našeho dojmu se oproti minulým letům snížil počet nespokojených návštěvníků, i když také byli (nic nejezdí – vraťte nám vstupné) a vzrostl počet návštěvníků, kteří náš provoz i moduly ocenili (to tak musí – jako ve skutečnosti, jééé – tam je…, jééé – viděl jsi…, koukej, s tou jezdil dědeček, slyšíš, ona brzdí, houká, …). O to víc nás setkání těšilo. Nezapomenutelné byly také skupinky houkajících dětí přebíhající ze strany na stranu nebo ty, které skončily v rámci zaujetí pod moduly, zamotané do roztrženého závěsu.
Jeden z pomocníků z řad návštěvníků a dílničky pro mladé modeláře.
Když jsme tam letos jeli, trochu jsme si říkali, že musíme již být okoukaní. K nějaké větší návštěvnosti jsme byli skeptičtí. Ale za 2 a půl dne se na nás přišlo podívat přes tisíc návštěvníků, což všichni považujeme za úspěch, a o to větší máme radost z našeho setkání. A to takovou, že už jsme večer při povídání částečně vymysleli strategii na příští rok. Vždycky se sem na setkání těšíme a vždycky si setkání užijeme.
Velký dík patří paní ředitelce z Dobrovických muzeí a i zaměstnancům za vše – za to, že nám věří, za zázemí, ubytování, vstřícnost, milou a vlídnou komunikaci, pomoc, zařízení naplnění našich bříšek,…. A díky také skvělé kuchyni, na kterou se všichni celý rok těšíme. Zejména buchtičky se šodó se těší velkému zájmu (poznámka PeŠ: Buchtičky se šodó – „Ty já prostě žeru 😀 “). A pan kuchař (vedoucí) na nás nezapomněl.
Bylo o nás dobře postaráno, i když letos trošku veseleji.
Bříška spokojená, i buchtičky byly…
… i řepánky byly, děkujeme Svatunko!
Čekání na večeři zmáhá … a svádí i k práci. 🙂
A samozřejmě velký dík patří všem, kteří se letošního setkání aktivně zúčastnili a vydrželi plnit různé funkce po celou dobu setkání. I když letos byly podmínky skoro bojové. Všechno jsme zvládli! Díky! Za rok o podzimních prázdninách na viděnou!
Další fotografie
Fotogalerie Jardy Dlohošky na rajčeti.